Online archiv

Často se v médiích objevují výsledky testů, které ukazují, jak jsou na tom naše děti se znalostí angličtiny - tedy povinného cizího jazyka. Výsledky nejsou nijak povzbudivé. Podívejme se na příčiny tohoto neblahého stavu.

Speciálně pedagogické diagnostice dětí s převážně mentálním postižením nebo s kombinací dalších vad se věnuji od září 2010. Zhruba ve stejné době jsem se setkala s metodou Brigitte Sindelárové nazvanou Deficity dílčích funkcí.

Výuka cizích jazyků bez učebnice je vesměs nepředstavitelná, neboť převládá přesvědčení, že v učebnici spočívá tajemství osvojení si cizího jazyka. V průběhu své dvacetileté praxe jsem však poznal, že se lze na hodinách cizího jazyka bez učebnice zcela obejít, aniž by výuka na kvalitě nějak utrpěla. Ba naopak - výsledky jsou lepší.

Před časem jsem zaslechla rozhovor dvou maminek, které se živě bavily o svých dětech. „Našeho Tondu teď čeká 3. třída. To si dáme. To víš, vyjmenovaná slova… to bude hrůza…“

Práce učitelky mě už před lety přivedla k úvahám, jak s dětmi pracovat neohrožujícím způsobem při rozvíjení jejich osobnosti. Abych mohla „rozvíjet“, musím o svěřených dětech hodně vědět. Abych věděla, musím se pídit po informacích. To všechno vyžaduje skutečně veliké množství času, zvláště při vysokém počtu dětí ve třídě.

Vzdělávací společnost Kalibro vyhlašuje od roku 1992 každých deset let anketu, do které mohou odpovídat studenti všech stupňů škol. Z mnoha příspěvků jsem vybrala ty, jejichž přání se nejčastěji opakovala: aby výuka probíhala jinde než ve škole, aby nebyla formální a zahrnovala praxi, bylo v ní více her a sportování a aby si děti mohly z nabídky vybírat. Nutno přiznat, že některé skutečné školy se snům dětí již přibližují.

Studenti na řízené praxi a začínající učitelé někdy mívají obavy z toho, jak si udrží kázeň. Někomu je dáno, a vůbec nezáleží na tom, zda se jedná o dvoumetrového atleta nebo subtilní dívenku, jiný se musí dopracovat cestou trnitější. Všichni si však nad Učitelským desaterem mohou uvědomit, v čem mají ještě rezervy. Od října 2010 probíhá na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého tříletý projekt Pedagogika v praxi a umění učit: Zvyšování atraktivity povolání učitele. K projektu byly přizvány učitelky s dlouholetou praxí Klaudie Eibenová a Milena Vincenciová. Studenti mají díky jejich promyšlenému vedení příležitost rozvinout své znalosti, schopnosti a dovednosti. Jeden z workshopů se věnoval problematice kázně a respektu. Kázeň není na školách a ve třídách samozřejmostí, na jejím dosažení se musí velmi tvrdě pracovat. Co tedy lektorky začínajícím učitelům poradily? Základem je jejich desatero (viz box).

Výchovné problémy brání dětem efektivně se učit a současně snižují jejich pocit bezpečí. I proto se ministerstvo školství rozhodlo, že ve školním roce 2011/12 ověří funkčnost tzv. smluv s rodiči, což jsou odborně řečeno individuální výchovné plány. Posledním červnem 2012 pokusné ověřování skončilo a je třeba zhodnotit zkušenosti a výsledky. Fungují smlouvy jako nástroje na prevenci a řešení školních výchovných problémů v základních školách?

Českou spisovatelku a učitelku znají čtenáři fantasy literatury díky románu Wetemaa a dalším knihám, které napsala pod pseudonymem Adam Andres. Kreslí, miluje cestování, zajímá se o biologii, baví ji makrofotografie, léta hrávala na kontrabas v Pražském studentském orchestru, a když má volnou chvilku, ráda sedne ke klavíru. Zájmů má dosti netypická učitelka dějepisu mnoho, rozhovor však mohl být jen o některých. Vybrala jsem si hlavně psaní a učení, ale první otázka se týká pseudonymu.

PŘÁNÍ ČTENÁŘŮM RODINY A ŠKOLY K NOVÉMU ŠKOLNÍMU ROKU