Chudáci lháři
Radka Kvačková, 4/2011Tu větu si rodiče oblíbili: „Snesu cokoliv, jen ne lež,“ opakují zejména matky svým dětem znovu a znovu, a aby zdůraznily, jak moc to myslí vážně, trochu u toho zpravidla kulí oči. Chudáci děti. Jako by lhaly s radostí! Každý z nás přece ví, že v určitých situacích je lež jediná zbraň, kterou má dítě k dispozici. A že je to zbraň dvousečná. Ještě si pamatuju, jak moc mi bylo nepříjemné lhát mamince, že jsem snědla svačinu, když jsem ji ve skutečnosti cestou ze školy hodila do okna jednoho sklepa. Samozřejmě, že by bylo lepší nelhat a říct něco jako: nesnědla, tady ji máš, možná trpím nechutenstvím anebo bude chyba v té svačině, že je nezáživná. Jenže k takové suverenitě se člověk dopracuje nejdřív ve třiceti, ale spíš v šedesáti. V sedmi letech vidí jen zklamání, výčitku nebo lítost na matčině tváři a přemýšlí, jak by něčemu takovému zabránil. Je omyl myslet si, že dítě lže, jen když se bojí například výprasku. Mě doma nikdy neuhodili, a přesto jsem schovávala žákovskou knížku, když v ní bylo třeba jen dvě minus. Prostě jsem nechtěla slyšet to rodičovské smutné, lehce protažené „zase?“. Byla to zbabělost nebo jen přecitlivělost? Faktem je, že bratr zbabělý ani přecitlivělý nebyl. Svoje průšvihy hlásil mamince už mezi dveřmi do bytu. Tady to máš, nějak se s tím popasuj. Teprve po letech mi došlo, jak úlevná strategie to je. A že ještě lepší je špatnou zprávu na začátku trochu zveličit a jen pomalu ji uvádět na pravou míru. Například říct: To je hrozný, já nejspíš zkrachuju, propadnu, vyhodí mě apod. a nechat na tom, kdo chce, aby se mu říkala pravda, ať si to přebere. Pokud se ho to nějakým způsobem přímo týká, dříve či později bude zkoušet, jestli by se mu nemohlo dostat trochu optimističtější verze celé věci. A když ne, začne toužit aspoň po částečné lži, která by katastrofu zmírnila. Před časem jsem poslouchala nářky jedné matky, která mi líčila, jaké má potíže s výchovou svého desetiletého adoptivního syna, pro kterého dělá první poslední. Výčet začínal neuspokojivými výsledky ve škole, gradoval pozdními příchody domů a vrcholil slovy: „... ale nejhorší je, že mi lže.“ Když došla až sem, zaleskly se jí v očích slzy a zatřásl hlas. Dovedla jsem si docela dobře představit, jak ho se stejně vlhkýma očima zapřísahá, aby řekl pravdu, že zas dostal špatnou známku a že mu neujela tramvaj, ale cestou ze školy se coural po ulicích. A ani jsem se moc nedivila, když se ke mně nakonec ještě důvěrně naklonila a zašeptala, že ke všemu se kluk začal v poslední době v noci počurávat. Ani se nedivím.
