Online archiv

Kohezivní výjezd šesté třídy

Nepochopené umění nebo odsouzeníhodný vandalismus? Náhledy veřejnosti i odborníků z různých odvětví na graffiti jsou velmi rozdílné. Jisté je, že o jejich autorech míváme často velmi mylné představy. V našich žácích však vždy budou vzbuzovat obdiv a touhu po nápodobě.

Střední školy si samy začaly připravovat své osnovy. Aby to bylo možné, museli se učitelé napřed naučit, jak se to dělá. Pro nezúčastněného to vypadá jako vnitřní záležitost školy, o kterou se nemusí zajímat. Opak je ale pravdou. Když se změny podaří uskutečnit, vydělají na tom žáci - získají modernější vzdělání a perspektivu lepšího uplatnění. A navíc je bude škola víc bavit.

Podle statistik násilných trestných činů stoupá agresivita dětí a mládeže. Pokud bychom se ohlédli za atmosférou škol před několika desítkami let, tak lze vysledovat velký rozdíl v kázni školáků. Starší pedagogové tvrdí, že si dříve děti vůči kantorům nedovolili to, co dnes.

Často se dostávám do diskuzí, k čemu nám je, že máme velmi specializované odborníky na nejrůznější výchovné problémy, když v praxi je nejdůležitější, jakými dovednosti disponují rodiče a učitelé. I když stráví dítě dejme tomu hodinu týdně u psychologa, podstatné pro přínos terapie je to, co se bude v mezičase odehrávat v rodině a ve škole.

Dobrý den, můj dotaz sice nespadá do oblasti rodinných vztahů, ale do problematiky vztahů na pracovišti. Již šest let učím na základní škole. Chtěla bych se v práci cítit dobře, ale brání mi v tom kontakt s jednou kolegyní. Na začátku minulého školního roku jsem vybírala mezi žáky peníze do třídního fondu na divadlo. Když jsem peníze vybrala, dala jsem je do obálky a položila na její stůl ve sborovně a byla spokojená, že je věc za mnou. Tato kolegyně má totiž na starosti kulturní akce. Druhý den mě uháněla o peníze, které jsem jí údajně nepředala. Vadí mi to, že mám spolupracovat s člověkem, který si takto přivlastnil peníze. Celou sumu jsem pak musela uhradit ze svého. Od té doby se spolu nebavíme. Už jsem řekla několika dalším učitelkám, jak mě okradla, říkala jsem to i řediteli, a ten se mě nezastal. Představte si, že se mi dodneška neomluvila a naopak tvrdí, že žádné peníze ode mne nemá. Já moc dobře vím, jak se to stalo, nemám však na to svědky a nikdo se mě v tomto nechce na škole zastat. Vladimíra, České Budějovice

Není téměř dne, kdy by ve škole nevznikla potřeba nahradit nepřítomného učitele ve výuce některým z kolegů. A ačkoliv se to tak na první pohled vůbec nejeví, představují pro žáky právě suplované hodiny chvíle, během nichž si učitelé před nimi nalévají čistého vína a vystupují sami za sebe. Na řádnou vyučovací hodinu můžeme nahlížet jako na hru řízenou jistými pravidly, při níž si především učitelé nasazují rolovou masku. Suplované hodiny stojící mimo rámec hry – „hry na vážnou školu“ – dávají prostor k oddychu a odložení pracovní masky, čímž se žákům naskýtá úžasná příležitost k porovnání učitelovy tváře bez masky a tváře s ní. Nejčastěji nabývá suplovaná výuka podobu volné hodiny, jejíž zadání se nese ve známém duchu: „Dělejte si svoji práci, určitě máte nějaké úkoly z jiných předmětů.“ Takový pokyn se žákům vesměs zamlouvá. (Samozřejmě úplné odpadnutí hodiny by přineslo podstatně více potěšení.) Avšak v nitru žákovské duše, skrytě před zraky všech okolo, probíhá proces zcela opačného ladění, proces bolestný: nepojmenovaný prožitek nezájmu a odmítnutí člověkem, který teď v tuto chvíli zde má být pro mě, aby mě rozvíjel, aby mi byl vzorem. Možná působí tato slova podivně či přehnaně, ale jsem přesvědčen o tom, že se dotýkají samotné podstaty učitelského povolání a poslání.

Profesor filozofie a dějin přírodních věd Stanislav Komárek patří k hrstce českých autorů, kteří dokáží otevírat nové, originální pohledy a propojovat poznatky, které jsme si dosud dohromady nedávali. S jedním ze zakladatelů katedry filozofie a dějin přírodních věd a známým esejistou jsme hovořili o smyslu současného vzdělávání, vzdalování světu školy od světa současné generace a rozhraní mezi vědeckým a nevědeckým.

Julii Ravingerovou z Výzkumného ústavu pedagogického V listopadu navštívili Prahu národní koordinátoři projektu Rady Evropy „Výchova k demokratickému občanství a lidským právům“. Co je cílem tohoto projektu?

Václav Havel - český mýtus aneb Havel v kostce. Tak se jmenuje expozice v galerii Montmartre a také vzdělávací program, který nabízí Havlova knihovna školám. Studenti mají možnost utřídit si své dosavadní znalosti o posledním historickém období, na které zpravidla ve škole „už nezbývá dost času“, rekapitulují, co všechno patří k dědictví totality, a přemýšlejí nad výňatky z Havlových esejů. V následujícím textu popíši pár aktivit, které nemusejí být nutně svázány s návštěvou expozice, ale také nejistotu, která mne při jejich vymýšlení provázela. Pár pochybností místo úvodu V Havlových textech ideje nešustí papírem, nepůsobí nabubřele, nejsou planým filozofováním. Jsou to témata žitá jejich autorem až do krajnosti, která přísluší mytickým hrdinům. Ocení a uvědomí si závažnost témat i ti, kteří nezažili totalitní režim a nemusí s vědomím zakázaného ovoce luštit nevím kolikátou kopii, ale úryvky jim z didaktických důvodů nakopíruji a rozdám při semináři? Budou Havlovým myšlením zasaženi jako ti, kteří eseje četli s osvobozujícím pocitem, že konečně někdo (i za ně) pojmenovává, v čem tkví „moc bezmocných“? Byla jsem zvědavá, zda náročnější texty ocení i studenti, kteří přicházejí proto, že „je sem přivedla paní učitelka“, a kteří se někdy až v expozici dozvídají, že „Havel také psal“. Dnes již mohu říci, že z Knihovny V. Havla většinou odcházejí podobně překvapeni, jako jsou překvapeni čtenáři povinné literatury, kteří nad mnohým titulem zjistí, že „se to dá docela dobře číst a že je to dokonce chytré, ba i zábavné!“.

Neuvěřitelných dvacet let uplynulo od doby, kdy musel mnohý učitel vážit svá slova a mírnit se ve svém svobodném projevu k žákům. Nastal čas přehodnotit, jak jsme těch prvních dvacet let svobody využili a co nám to přineslo.