Online archiv

REAKCE NA ČLÁNEK POSTŘEHY ZE STUDIA -4/2012

Od 25. dubna jsou známy výsledky soutěže Nejkrásnější knihy roku 2011, kterou spolu s Památníkem národního písemnictví vyhlašuje MK ČR. Ceny byly vyhlášeny - jako každým rokem - v šesti kategoriích: Odborná literatura, Krásná literatura, Literatura pro děti a mládež, Učebnice, Knihy o umění, obrazové a fotografické publikace a Katalogy. Zmíním se zde o knihách věnovaných dětem a učebnicím.

PŘÍBĚHY JAKO CESTA K POCHOPENÍ SVĚTA

Veselé příběhy s vyjmenovanými slovy

Čekají vaše dítě přijímačky na střední školu? V této příloze každý měsíc najdete průvodce krok za krokem přípravou na zkoušky.

Český skepticismus pojímá víru v Boha asi jako dětskou vyrážku a utilitární „víra na Ježíška“ s tím dokonale koresponduje. Jenže ani ta nejskeptičtější škola nemůže prostě učit, že miliardy věřících jsou zaostalí pitomci, kterým rodiče zapomněli říct, že Ježíšek není. K tomu nám slouží všelijaké „vědecké“ uvádění symbolů na pravou míru – dvanáctiletý syn nedávno přišel ze školy s udivující novinkou, že se člověk vyvinul z opice. Umím si představit ten humbuk, kdyby paní učitelka hlásala, že člověka stvořil Bůh! To by byl aspoň prověřený mýtus, takhle je to jen vědecky znějící nepravda. „Pozor, ještě věří na Ježíška,“ důrazně špitají rodiče a tváří se přinejmenším jako strážci svatého grálu. Musíme tedy předstírat, že plyšové hračky nosí Jezulátko, oblíbený kumpán oveček a andílků. Nic proti tomu, dokud si neuvědomíme, že růžolící český Ježíšek má úžasnou specialitu – nikdy nevyroste. Nestane se Ježíšem Nazaretským, jedním z nejvlivnějších náboženských vůdců všech dob, a unikne pesachovému utrpení. Běžné dítě nedostane šanci konfrontovat se s židovsko-křesťanskou mytologií a Velikonoce navždy zůstanou oslavou jara a čokoládových zajíčků. V rodině bez vyznání je setkávání s „vyzkoušenou transcendencí“ redukováno na nejvýznamnější body katolického kalendáře, ovšem pohodlně vykastrované: Ježíšek se narodí, ale Ježíš nezemře. Dostávat dárečky „za nic“ je fajn, ale zamýšlet se nad smyslem života a přijímat svoji smrtelnost už takové terno není. Ježíšova smrt je navíc poněkud stresující, a to se pro dnešní děti nehodí – ty se přece neberou ani na pohřby vlastních prarodičů! Věřit v dobro, které stojí mimo nás a jež nelze zničit sebevětší špatností, je zásadní psychickou potřebou a oslava Ježíškova narození je jejím pěkným naplněním. Jenže nejpozději o Vánocích ve druhé třídě nastane čas, aby dítě dostalo rozum a dozvědělo se to, co už stejně dávno ví, že totiž dárky nosí rodiče. A tím to hasne, odteď si poraď, jak umíš. Malé české děti věří na malého Ježíška a velcí čeští lidé věří na velké nic.

Rozhovor s Evou Měřínskou se točí spíše kolem skautingu než kolem ní samé. Prozraďme tedy, že kromě skautingu se v uplynulých letech zabývala také problematikou úrazů a poškození mozku a v roce 2010 získala titul dobrovolník roku od sdružení CEREBRUM. Ráda cestuje, přede na kolovratu a věnuje se knihařskému řemeslu.

S MARIANNE FRANKE-GRICKSCH

„Jednoho dne, bylo to na začátku devadesátých let, jsem zcela nečekaně řekla dětem v šesté třídě, kterou jsem mimořádně převzala: ,Vidím vás ve třídě stále v doprovodu vašich rodičů. Jsem si jistá, že tady přede mnou nesedí 22 dětí, ale 22 rodin, takže společně s rodiči celkem 66 osob, k tomu já se svými dětmi a jejich otcem.’ Dvanáctileté dívky se chichotaly. Když jsem je ale ujistila, že jsem to myslela vážně, začaly o tom přemýšlet.“ (úryvek z knihy Marianne Franke-Gricksch Patříš k nám) Systemický pohled na rodinu jako systém vztahů uplatňovaný v systemické rodinné terapii už od 60. let minulého století přenáší německá pedagožka a psychoterapeutka Marianne Franke Gricksch nově také na prostředí mateřských, základních a středních škol. Velký důraz při tom klade na trojúhelník rodina-žák-škola, a proto se na jejích seminářích schází zdánlivě nesourodá skupina tvořená učiteli, vychovateli, terapeuty, rodiči a dětmi. Systemická psychologie nahlíží každou lidskou bytost jako složenou jednotku -systém. Pro každý systém platí, že jsme schopni specifikovat jeho komponenty a jejich propojení: u člověka jednotlivé smysly, části lidského těla, vědomí apod. O každém systému platí, že je víc než jen suma jednotlivých součástek. Každý systém funguje na základě vnitřní dynamiky, která se při poruchách nebo poraněních vždy snaží nastolit zpět ztracenou rovnováhu, která mu umožní dál fungovat. Jakákoliv změna na kterémkoliv místě vyvolá změnu celku. Nikdy nelze dopředu odhadnout, jak bude organismus na vnější zásah reagovat, a proto i malé nárazy mohou vést k velkým změnám a naopak. Tyto poznatky hrají pro Marianne FrankeGricksch důležitou roli v pozorování rodiny, výchovy a vyučování. Školu lze také vidět jako celý soubor podsystémů tvořený školní budovou, ředitelem, třídami, tedy učiteli a žáky, rodiči, školskou správou. K systemickému myšlení navíc patří vědomost o tom, že děti a jejich učitelé jsou spojeni se svými původními rodinami, které doslova představují nejhlubší subsystémy školy. Každá výchova a každý vzdělávací proces zasahují do systému dítěte. A co, jak už jsme řekli, platí: pohyb a změny na kterémkoliv místě v systému mají vliv na něj jako na celek. Tímto způsobem působí rodiny na školu a škola na rodiny. Dnes víme, že žádný systém nelze od jiného úplně oddělit, stejně tak jako nelze oddělit školu od televize nebo od faktorů stávající kultury mladých lidí, nejsme také schopni rozlišit, kde končí rodinný systém a začíná školní. Cílem systemického náhledu je schopnost propojovat. Při řešení konfliktů to znamená hledat příčiny hluboko v systému a naopak při vyučovacích metodách a v každodenní praxi nacházet nové pomůcky a postupy, které dokážou věci propojovat - zaměřit se na specifické síly a možnosti kolektivu. Tento způsob komplexního vidění a vnímání interakcí je až dodnes v rozporu s tradicí logického, kauzálního myšlení, oddělování, rozlišování, analyzování, rozčleňování a vysvětlování existujícího světa, z níž celé dosavadní školství a věda obecně vycházejí. V popředí stojí schopnost osvědčit se samostatně, a proto schopnost pracovat ve skupině a umění komunikace jsou kvality, které téměř nikdo nepodporuje nebo nevyučuje. Systemická pedagogika Marianne Franke-Gricksch chce právě to změnit.

Zápisy do prvních tříd jsou za námi, ale zdaleka ne všechny děti budou moci nastoupit k té paní učitelce, kterou jim rodiče vybrali. Poptávka po kvalitní výuce a dobrých učitelkách převyšuje nabídku. Nespokojenost se školou řeší nebo neřeší každá rodina a každé dítě po svém. Někteří se systému přizpůsobí, druzí s ním bojují, třetí s ním nemají žádnou potíž. Co člověk, to názor, co žák, to jiná schopnost adaptability a jiný vztah k „systému“. Pro některé je nejschůdnější cestou nebo východiskem vzdělávat své děti doma.