SYSTEMICKÁ PEDAGOGIKA: JINÝ POHLED NA ŠKOLU

„Jednoho dne, bylo to na začátku devadesátých let, jsem zcela nečekaně řekla dětem v šesté třídě, kterou jsem mimořádně převzala: ,Vidím vás ve třídě stále v doprovodu vašich rodičů. Jsem si jistá, že tady přede mnou nesedí 22 dětí, ale 22 rodin, takže společně s rodiči celkem 66 osob, k tomu já se svými dětmi a jejich otcem.’ Dvanáctileté dívky se chichotaly. Když jsem je ale ujistila, že jsem to myslela vážně, začaly o tom přemýšlet.“ (úryvek z knihy Marianne Franke-Gricksch Patříš k nám) Systemický pohled na rodinu jako systém vztahů uplatňovaný v systemické rodinné terapii už od 60. let minulého století přenáší německá pedagožka a psychoterapeutka Marianne Franke Gricksch nově také na prostředí mateřských, základních a středních škol. Velký důraz při tom klade na trojúhelník rodina-žák-škola, a proto se na jejích seminářích schází zdánlivě nesourodá skupina tvořená učiteli, vychovateli, terapeuty, rodiči a dětmi. Systemická psychologie nahlíží každou lidskou bytost jako složenou jednotku -systém. Pro každý systém platí, že jsme schopni specifikovat jeho komponenty a jejich propojení: u člověka jednotlivé smysly, části lidského těla, vědomí apod. O každém systému platí, že je víc než jen suma jednotlivých součástek. Každý systém funguje na základě vnitřní dynamiky, která se při poruchách nebo poraněních vždy snaží nastolit zpět ztracenou rovnováhu, která mu umožní dál fungovat. Jakákoliv změna na kterémkoliv místě vyvolá změnu celku. Nikdy nelze dopředu odhadnout, jak bude organismus na vnější zásah reagovat, a proto i malé nárazy mohou vést k velkým změnám a naopak. Tyto poznatky hrají pro Marianne FrankeGricksch důležitou roli v pozorování rodiny, výchovy a vyučování. Školu lze také vidět jako celý soubor podsystémů tvořený školní budovou, ředitelem, třídami, tedy učiteli a žáky, rodiči, školskou správou. K systemickému myšlení navíc patří vědomost o tom, že děti a jejich učitelé jsou spojeni se svými původními rodinami, které doslova představují nejhlubší subsystémy školy. Každá výchova a každý vzdělávací proces zasahují do systému dítěte. A co, jak už jsme řekli, platí: pohyb a změny na kterémkoliv místě v systému mají vliv na něj jako na celek. Tímto způsobem působí rodiny na školu a škola na rodiny. Dnes víme, že žádný systém nelze od jiného úplně oddělit, stejně tak jako nelze oddělit školu od televize nebo od faktorů stávající kultury mladých lidí, nejsme také schopni rozlišit, kde končí rodinný systém a začíná školní. Cílem systemického náhledu je schopnost propojovat. Při řešení konfliktů to znamená hledat příčiny hluboko v systému a naopak při vyučovacích metodách a v každodenní praxi nacházet nové pomůcky a postupy, které dokážou věci propojovat - zaměřit se na specifické síly a možnosti kolektivu. Tento způsob komplexního vidění a vnímání interakcí je až dodnes v rozporu s tradicí logického, kauzálního myšlení, oddělování, rozlišování, analyzování, rozčleňování a vysvětlování existujícího světa, z níž celé dosavadní školství a věda obecně vycházejí. V popředí stojí schopnost osvědčit se samostatně, a proto schopnost pracovat ve skupině a umění komunikace jsou kvality, které téměř nikdo nepodporuje nebo nevyučuje. Systemická pedagogika Marianne Franke-Gricksch chce právě to změnit.