Online archiv

„Krajina je místo, kam patříme,“ jak říká známý geolog a „krajinolog“ Václav Cílek. Vhodným posílením tohoto vědomí je projekt „Krajina za školou“, během něhož budou žáci a studenti škol ve spolupráci s pedagogy a obyvateli z okolí školy pořizovat snímky okolí své školy, a to ze stejného místa, odkud byly pořízeny staré dobové fotografie. Po dokumentaci aktéry čeká příprava výstavy, publikace a řada dalších aktivit.

Mezi objekty zájmu charitativního projektu Adopce na dálku patří i africká Uganda. V oblasti, kde žijí děti sponzorované českými dárci, působila koordinátorka Helena Mourečková. O své práci hovoří otevřeně, bez iluzí.

Stává se občas nejen v pohádkách, že s blížícími se vánočními svátky i ty nejzlobivější děti zjihnou a na předvánoční školní besídce nečekaně projeví touhu někomu pomoct. Jednou z šancí, jak by pohotový učitel mohl tento „charitativní amok“ přetavit v konkrétní čin, je charitní projekt Adopce na dálku - tedy to, že by jeho třída mohla „adoptovat“ nějaké dítě z rozvojové země, a dopomoci mu tak ke vzdělání, které stále ještě není všude samozřejmostí.

Slovo „etika“ se dnes skloňuje ve všech pádech. A ještě určitě bude, protože volitelný předmět Etická výchova je od příštího školního roku zařazen do vzdělávacího plánu pro první i druhý stupeň ZŠ. Někteří ředitelé možná váhají, zda jej zařadit a jak vyučovat. Na naší škole s tím však nejsou problémy. Navíc jsem měla to štěstí, že jsem se mohla zúčastnit kurzu, který s dětmi pořádala lektorka Etického fóra Eva Vlastníková. A bylo skutečně co se učit.

V knize Murphyho zákony pro učitele mj. stojí Zákon vizážisty Kelvina: „Množství vědomostí předaných učitelem je přímo úměrné oblečení učitele.“ Když opustíme nadsázku, můžeme tento „zákon“ parafrázovat alespoň takto: Množství předaných vědomostí je přímo úměrné hereckému talentu učitele. Dovolím si zde přednést své poznatky ze semináře s názvem Herecké zkušenosti pro pedagogickou praxi, který jsem vedl na letošním setkání PAU (Přátel angažovaného učení).

Mezinárodní srovnávací výzkumy opakovaně ukazují, že v České republice existuje vysoká míra vzdělanostních nerovností. Výsledky žáků i dosažené vzdělání jsou silně závislé na jejich rodinném zázemí. Jednou z příčin této skutečnosti je rané rozdělování žáků do výběrových a nevýběrových škol, při kterém se uplatňuje právě rodinné zázemí, neboť děti jsou příliš malé, aby o sobě mohly rozhodovat samy, a předpoklady ke studiu jsou ještě obtížně rozpoznatelné. Vzdělaní a ambiciózní rodiče, kterým záleží na dětech a jejich budoucnosti, volí pro své děti výběrové školy, kde se na dalším rozvoji dětí podílejí vysokou měrou právě kvality třídního kolektivu. Ostatní děti zůstávají v méně podnětném prostředí. Dalším důvodem je neschopnost většiny českých škol pracovat s růzností, ať již v podobě rozdílů ve vědomostech a dovednostech žáků nebo odlišností kulturních.

Jak se rodiče vyrovnávají s faktem, že jim jejich potomci chybí doma každý den u večeře, nemají je pod dohledem a nevědí, co právě v Open Gate vyvádějí? Odpovědi několika rodičů a jednoho poručníka dávají nahlédnout do mnohdy velmi těžkých rodinných životních situací.

O jediném osmiletém gymnáziu v republice, kde děti již od primy bydlí po celý týden na kolejích a domů se vracejí jen na víkendy, se od jeho otevření před rokem a půl popsaly už stohy papíru. Kombinace školného 47 tisíc Kč měsíčně, zakladatelů školy miliardářů manželů Kellnerových, bazénu, koní, povinných školních uniforem a dětí zbohatlíků vzbudila u české veřejnosti respekt a podnítila drby, jež přisoudily Open Gate nálepku školy pro vyvolené. Vypravila jsem se onu domnělou budoucí elitu národa do malé obce Babice u Prahy alespoň na jediný den prohlédnout.

Mnohočetná (neboli disociativní) porucha osobnosti je velmi zvláštní duševní porucha, při níž jako by se já rozdělilo do dvou nebo více odlišných osobností. Každá z nich má své vlastnosti a vzpomínky, mohou dokonce mít i různý věk a pohlaví. Tyto osobnosti se střídají ve vládě nad vědomím a tělem. Stručně řečeno, člověk vystupuje jako několik různých lidí, kteří o sobě vzájemně mohou nebo nemusí vědět. Ovšem zůstává zde spousta věcí nejasných. Může jít o duševní poruchu, která se občas vyskytovala a vyskytuje, a psychologové ji objevili, zařadili do klasifikace a nyní ji mohou diagnostikovat a léčit. Je však možné, že tato podivná porucha je vyvolána samými psychology a psychiatry. Tím, co ve skutečnosti vytváří a udržuje tuto poruchu, může být návodné kladení otázek při vyšetření, výběr faktů, které se lékaři hodí, a pozornost, jaká se pacientům s touto zvláštní poruchou dostává. Chybně vytvořená diagnostická jednotka může nevědomě vést jiné lidi, kteří o nemoci zaslechli, aby si mysleli, že poruchou trpí, vysvětlovali si tak selhání paměti nebo obtížné a těžko pochopitelné chování a hledali někoho, kdo je bude léčit. Jindy může jít o vědomé podvádění s cílem vyhnout se odpovědnosti za své činy. Počet případů mnohočetné poruchy osobnosti dramaticky vzrostl s tím, jak se poruchou v poslední době zabývají média a veřejnost, více v USA než jiných zemích, což naznačuje možnost kulturně vytvořené poruchy. Naprostou většinu případů hlásí jen menšinová skupina terapeutů (jsou to odborníci na diagnostikování této poruchy, nebo na její vytváření?).

Proč je dnes u nás 6,5 % dětí s poruchami učení, když v roce 1975 jich bylo jen 1 %? Odrážejí tato čísla skutečnost, nebo si tak jen školy, rodiče a pedagogicko-psychologické poradny ulehčují život? Je to tak, že místo abychom děti učili číst, raději je označujeme za dyslektiky a mávneme nad nimi rukou?