Online archiv

Carl W. DellBrno, PAIDO, 2004, 80 s.Hlavní snahou autora publikace s upřesňujícím podtitulem"Manuál pro logopedickou intervenci"je předložit praktické návody pro práci s koktavým dítětem. Základem je důraz na nedirektivní formu terapie, která vždyzačíná rozhovorem a navázáním spolupráce s učitelem dítěte a vnímavým pozorováním klienta v jeho obvyklých životních situacích. Zde Carl W. Dell zachází do nejjemnějších návodných detailů. Mnohého českého logopeda možná zarazívýzva, aby příležitostně poskytl dítěti prožitek neplynulosti řeči ve vlastním mluvním projevu, jakéhosi normálního lehkého výpadku plynulosti. U dítěte tak podvědomě navodí pozitivní myšlení. Jaký rozdíl ve srovnání sestriktním požadavkem řečového vzoru antického rétora, s jakým se často setkáváme v českých zemích!C. W. Dell se zabývá i problémy časové tísně a nedostatku specifických zkušeností intervenujících odborníků, s čímž souvisí i jejich nízká profesní sebedůvěra tváří v tvář koktavosti. Váhavost logopedů je podle Dellavýstižně obsažena ve vyjádření jednoho z nich:"Vím toho hodně o koktavosti, ale málo o tom, jak pracovat s balbutickým klientem."Publikace Koktavost u dětí školního věku má - mimo jiné - přimět logopedy k tomu, abyprávě u nich řečově handicapované děti nacházely porozumění, pocit přijetí, akceptace a vřelého soucítění, aby logopedova pracovna pro ně byla bezpečným místem, kde mohou volně koktat a ptát se na všechno, co by o svém tíživémproblému chtěly vědět.Logoped se nezabývá pouze projevy koktavosti, ale upoutává pozornost dítěte na fáze jeho plynulé řeči, učí ho všemi smysly vlastní plynulou řeč identifikovat. Vede k aplikaci nestrukturovaných logopedických setkání, sgradováním řečové zátěže, i s občasným prožitkem pocitu neúspěchu. Teprve se závažností projevů koktavosti se stupňuje rovněž direktivnost logopedova přístupu. Dříve než začne usilovat o modifikaci projevů balbuties, učí dítěvlastní koktavost si určitým způsobem"osahat". Zkušený logoped vyznává autorovo přesvědčení, že sama řečová aktivita dítěte není tak důležitá jako změna jeho postojů. Jedním z hlavních cílů terapie je redukceemocionálního dopadu poruchy.Pozornosti autora knihy neunikli ani lidé"kolem dítěte", které však zásadně nikdy nepodrobuje kritice. Hlavně proto, že podle jeho přesvědčení potřebuje dítě, které koktá,"lázeň komunikační svobody".Nejen z lidského hlediska jsou pochopitelná slova C. W. Della, jimiž se obrací k logopedům, aby se svěřenými dětmi zacházeli poctivým, otevřeným způsobem a aby především a vždy zůstali přirození.Na několika desítkách stránek publikace Koktavost u dětí školního věku najdou ti, kteří chtějí koktavým dětem pomoci, mnohé náměty k přemýšlení. Zcela v duchu závěrečné věty:"Spojme a sjednoťme naše poznatky vesnaze dále zlepšovat pomoc nabízenou dětem, které koktají."

Lawrence LeShanPraha, BB/art, 2004, 191 s.Otázka, proč lidé znovu a znovu vstupují do válečných konfliktů, je velmi náročným, a proto v pracích psychologů ne častým tématem. Kniha Lawrence LeShana je tedy jedním z mála titulů zabývajících se tímto problémem, kterýmůžeme na našem knižním trhu nalézt.Lawrence LeShan je výzkumným psychologem a pedagogem. Na poli psychologie je činný už více než padesát let, z nichž pět strávil jako psycholog v armádě Spojených států.První část knihy je věnována přitažlivosti války pro jedince. Tento zdánlivý paradox vysvětluje autor paradoxem jiným, totiž tendencí člověka spět k individualizaci na straně jedné a k socializaci na straně druhé. Právěválka je okamžikem, který obě tyto potřeby výrazně saturuje. Jedinec je více než kdy jindy sám sebou, a zároveň příslušníkem jasně strukturované lidské skupiny, kde zažívá intenzivní pocity blízkosti a sounáležitosti.V dalších kapitolách se LeShan zevrubně zabývá analýzou různého vnímání reality podle toho, zda je země ve válce, či v míru. Zavádí zde termíny"smyslová"a"mýtická"realita. První pojem je ve svépodstatě myšlení a vnímání kritické, skeptické a zohledňující veškerá dostupná fakta. Naproti tomu stojí vnímání a myšlení"mýtické", které je vymezeno dualitou"my"(tedy ti správní, dobří, spravedlivíatd.) versus"oni"(špatní, zlí, podlí apod). Svá tvrzení pak dokládá řadou cenných příkladů z historie různých válečných konfliktů a k nim zaujatých postojů euroamerické společnosti. Tato analýza spěje k závěru, žeprávě narůstání mýtického vnímání reality ve společnosti je důležitým indikátorem hrozící války.Třetí část knihy rozebírá význam válek pro vládnoucí struktury. Předkládá čtenáři ke zvážení tvrzení, že válka je přirozeným způsobem chování vlád a tvoří prakticky její ústřední funkci. Slovy autora:"Vlády vznikaly... pro posílení schopnosti k vedení války, a nikoli s úsilím o...vytvoření míru."Závěr knihy sleduje možné způsoby prevence vzniku proválečných nálad.Celá kniha je velice čtivá a lze jen litovat, že v českém překladu vychází s desetiletým zpožděním. Na druhou stranu právě s tímto odstupem získala Psychologie války na své hodnotě. Mnoho z toho, co LeShan předpokládá, sejiž bohužel stalo. Pozitivní je i řada citací a odkazů nejen z psychologické, ale i politologické a sociologické literatury, memoárů a beletrie. LeShan nezapře svůj pozitivní vztah k Freudovi a jeho pohledu na lidskou agresi,na druhou stranu však nezohledňuje další práce v této oblasti. Také formální úroveň nemá v knize jednotnou úroveň. Některá tvrzení jsou sporná a blíže nedoložená, samotný závěr má málem až příručkovitý charakter.I přes tyto nedostatky lze však knihu jednoznačně doporučit k přečtení těm, které dané téma zajímá. Vždyť i kritická úvaha nad LeShanovou Psychologií války je sama o sobě cílem, o který se autor snaží. Tím je diskuze nadpřirozeností či naopak zvráceností válek pro člověka.

V současné době připravuji do tisku rukopis knihy Etologie - biologie chování pro nakladatelství ACADEMIA. Při přípravě nového moderního rukopisu jsem musel vynaložit veliké čtenářské úsilí na studium několika stovek prací - ato jak v knižní, tak v časopisecké formě. Mnohé z nich výrazným způsobem posunuly naše znalosti chování živočichů. Nemělo by asi smyslu vypočítávat jejich tituly, mohu místo toho zmínit některé z poznatků: chování do značnémíry závisí na velikosti a struktuře centrálního nervového systému, v kterém jsou umístěny vrozené motorické vzorce chování spolu se schopností je obohacovat a doplňovat učením. Je téměř fascinující, že 80 miliontin gramuvážící mozek malých vosiček zajišťuje vrozené chování, které je vosička schopna si rozšířit o naučené vlastnosti, a poměrně dokonalou paměť.Dnes již také známe naprosto přesné rozmístění center v mozku, které po ovlivnění samčím pohlavním hormonem zajišťují druhově typický zpěv. Jeho základy se malí samečkové učí od svého otce a v příštím jaře svůj pěveckýrepertoár zdokonalují a doslova"pilují"posloucháním jiných samců. Od otce pomocí tradice přeberou synové i zvláštní dialekt, kterým se vyznačuje zpěv ptáků z jednotlivých oblastí. Významné je i to, že centra ptačíhozpěvu jsou, jako je tomu shodně s lidskou řečí, umístěna v levé hemisféře koncového mozku. Díky obrovskému pokroku v přístrojovém vybavení jsme schopni registrovat i úžasnou výkonnost smyslů. Na jejich naladění závisí i chovánízvířat. Aby sameček komára nalezl samičku a oplodnil ji, používá sluchový orgán na tykadlech. Pohybující se křídla letící samičky vydávají zvuk o vyšší frekvenci než letící samci.Zjistilo se, že mnoho savců, mořských želv i ryb a ptáků je schopno orientovat se pomocí magnetického smyslu, který je bezchybně vede jak v moři, pod zemí nebo ve vzduchu, i na tisíce kilometrů dlouhých migračních cestách.Včely a ptáci jsou schopni vnímat ultrafialové záření a vidí svět kolem sebe v rozdílných barevných odstínech než lidský zrak. Netopýři a kytovci se dorozumívají ultrazvuky o frekvenci pěti až patnáctinásobné, než je schopenvnímat člověk. Velmi mnoho nových poznatků umožnila i metoda DNA fingerprints, která umožnila určit paternitu mláďat a objasnila význam mimopárových kopulací jako významnou strategii úspěšného rozmnožování.Etologické poznání se ovšem zdaleka nemusí odehrávat jen ve speciálně vybavených vědeckých laboratořích. Vynikající metodou je pozorování - a tak se můžeme etologicky vzdělávat v běžném životě i v beletrii. Nečtu jenvědecké publikace - nedovedu si život představit bez četby beletrie. Nesmírně si vážím Karla Čapka, nejen pro jeho lidskost, ale i vynikající pozorovací talent. Mistrně Čapek popsal chování psa a kočky - a to dávno před vznikemetologie. Kromě naší české literatury mám velmi vřelý vztah zejména k anglosaské beletrii, občas se zamýšlím i nad moudrými slovy Seneky v Listech Luciliovi a z poezie jsou mou nejmilejší knihou Zpěvy staré Číny.

František KoukolíkPraha, Karolinum, 2003, 384 s.Autor předkládá čtenáři srozumitelnou a čtivou formou informace o současném stavu výzkumu mozku. Hned od první stránky nás vtáhne do napínavé rozpravy mezi fyziky a biology: Co je svět a jak jej poznáváme? Proč nervový systémvytvořil vědomí? Koukolíkovi se v této publikaci podařilo převést obtížné téma výzkumu mozku do srozumitelného jazyka. Kniha je členěna do krátkých informačních bloků, jejichž názvy jsou mnohdy shrnutím obsahu. To rovněžnapomáhá čtivosti náročného tématu. Je nesnadné některý z nich zdůraznit. Zajímavé jsou všechny. Klasickým oživením jsou popisy nejrůznějších klinických případů. Koukolík tak obsahově a cenově zpřístupnil širší veřejnosti svojiodbornou publikaci Lidský mozek rozšířenou o různá překvapení.Obdivuhodná je autorova obeznámenost s filozofickými pracemi o vědomí a mozku. Publikace dokonce odolává útokům filozofů ze stránek časopisu Vesmír, které kontrastují s Koukolíkovými úvahami o společné cestě. Tyto útokyjsou jen důsledkem úsudkových chyb a neznalosti stavby a funkce mozku. Některé akademické skupiny by si své mezery v povšechném vzdělání mohly doplnit četbou Koukolíka.Kniha ale také obsahuje chyby. Například"Sluchová čidla a sítnice očí promění informace, které na ně dopadají, na proud nervových vzruchů."Kdyby na sítnice dopadaly informace ve smyslu znalostí (jinak by tototiž nebyly smysluplné informace, ale smysluprosté znaky), nemuseli bychom se nic učit. Na sítnice ale dopadají fotony v určité struktuře. Z ní a obsahu naší paměti se informace teprve vytvářejí. Existují pro to jak klinické,tak modelové důkazy. Některé vzruchy jsou vědomé a potažmo tedy asi také nositeli"informací". Pojem informace ale asi nebude vhodným deskriptorem činnosti mozku, i když se v literatuře běžně používá. Vhodnější sejeví pojem vzruch ve smyslu Laufbergrovy vzruchové teorie. Tento náš neurofyziolog předběhl světový vývoj v modelování nervového systému přinejmenším o padesát let. Také západní věda dospěla na přelomu do 21. stol. ke koncepcivzruchu a rozvíjí jej matematicky pod pojmem"pulzující neuronové sítě". Neurovědy se pomalu odklání od analogií s anatomií nervového systému a přiklání se k neurofyziologii.Nedostatkem publikace jsou obrázky. Je jich málo, naprosto chybí obrázky ukazující prokrvení mozku, funkční propojení různých částí mozku, atd. Dobrý obrázek má cenu tisíce slov. Také jejich umístění na konci knihy snižuječtivost publikace.Sebeuvědomování se u dětí vytváří asi od dvou let a nikoli od čtvrtého roku. Tato nesprávná informace je však dále v textu korigována. Datum úmrtí vídeňského patologa Constantina von Economa je správně 1931 a nikoli 1936.I. P. Pavlov dostal Nobelovu cenu (1904) za práci o fyziologii trávení a nikoli za objev podmíněného reflexu.A co je tedy vědomí? Snad se to dozvíme v příští publikaci, kdy věda snad již bude více vědět o elektrických synapsích v mozku.

Jennifer MackewnPraha, Portál 2004, 262 s.Gestalt terapii je obtížné jednoduše teoreticky popsat a vysvětlit. Když se o to pokusíme, pravděpodobně dojdeme ke složitému, suchému popisu, který zdaleka nevystihuje svěží a tvořivý tvar tohoto terapeutického směru. Gestaltterapie vznikala jako praktické řemeslo a umění psychoterapie, v neustálém kontaktu s praxí se za pochodu utvářela i její teorie. A stále se utváří, teorie i praxe jsou jeden živý organismus. Domnívám se, že to je zásadnímrysem Gestalt terapie - neustále terapeuta provokuje k hledání vlastní cesty, k tvořivé terapii.A na takovou cestu nyní dostáváme vynikajícího průvodce. Kniha Jennifer Mackewn přehledně shrnuje dosavadní vývoj teorie a praxe Gestalt terapie, mapuje její současný stav a směřování do budoucna. Občas se stále tradujezjednodušený a přežitý obraz razantní"bum bum"Gestalt terapie. Tento"Perlsismus"šedesátých let 20. století vyvažuje Mackewn méně konfrontačním, integrativním pojetím Gestalt terapie:"PodstatouGestalt přístupu není vymýšlení nových technik či triků, ale tvořivé přizpůsobování terapeuta a jeho přístupu tak, aby mohlo dojít k setkání s druhým člověkem či lidmi takovými, jací právě jsou."Myšlenkový základ protakový terapeutický přístup spočívá v teorii pole a existenciální fenomenologii. Nezaměřuje se tolik na jednotlivce, ale na člověka v kontextu jeho prostředí, zdůrazňuje jeho odpovědnost za utváření životní reality a respektujesubjektivní platnost jeho prožitku.Mackewn svoji knihu koncipuje především jako praktickou příručku terapeuta. Je možné ji otevřít vždy tam, kde popisuje terapeutickou situaci, ve které se potřebujeme lépe vyznat, kde potřebujeme podporu a orientaci.Autorka navíc výklad ilustruje příklady z vlastní praxe, které dokazují, že její porozumění terapeutickému procesu vychází z bohatých zkušeností.Kniha je rozdělená na kapitoly, které nás postupně provázejí procesem terapie. Ukazuje nám, co je důležité při prvním setkání, jak začínat terapii. Popisuje, jak z hlediska teorie pole fenomenologicky zkoumat kontextklientova života, a přitom zároveň rozvíjet dialogický vztah, podává tolik potřebné shrnutí Gestalt teorie self. Ukazuje, jak sledovat proces terapie a utvářet diagnózu, jak pracovat s uvědoměním, s přenosem, s tělesnýmvyjádřením emocí, s odporem.Zvláštní kapitola je věnována využití imaginace, metafory a experimentu, zabývá se také transpersonálním rozměrem terapie.Závěrem Mackewn popisuje proces ukončování terapie a specifické úpravy terapeutického přístupu k závažněji psychicky narušeným lidem. V přílohách knihy jsou uvedeny praktické příklady vstupního formuláře, úvodníhokontraktu i diagnostického formuláře, jsou zde objasněny souvislosti mezi psychiatrickou a Gestalt diagnózou.Mackewn představuje Gestalt terapii jako pružný systém, který umožňuje terapeutovi propojovat vědu a umění psychoterapeutické práce a tvořivě ji přizpůsobovat terapeutické situaci.

Josef Šmarda a kolektivPraha, Portál 2004, 424 s.Psychické fenomény jsou ve svém základu podmíněny ději biologickými. Cenný klíč k pochopení lidské psychiky nám proto může poskytnout genetika, fyziologie i další biologické disciplíny. V osnovách budoucích pedagogů a psychologůje však biologie poskrovnu (s výjimkou přípravy učitelů tohoto předmětu). Vydání recenzované publikace jsem proto velmi vítala. Mé nadšení ovšem značně opadlo hned po prvním prolistování knihy.V předmluvě ke společnému dílu profesor Šmarda uvádí:"...chtěli jsme napsat kompendium biologických vědomostí ... svazek, který si moderní psycholog zařadí do své knihovny pro svůj celý život v psychologii - aby poněm mohl - jako po příručce - kdykoli sáhnout..."Tomu ovšem dle mého názoru rozsah publikace neodpovídá. Některé biologické vědy, které by mohly být pro psychology velice zajímavé (sociobiologie, ekologie) jsou praktickyzcela vynechány, poznatky jiných jsou silně redukovány. Například principům evoluce je věnováno necelých sedm stran. Nedostatek prostoru přitom přináší nutná zkreslení: kupříkladu složitému jevu opakování fylogeneze vontogenezi (Haeckelův biogenetický zákon) jsou v publikaci věnovány tři věty, za jejichž recitování bychom snad mohli pochválit žáčka 6. třídy ZŠ (s úsměvem bychom jej přitom opravili, že"stádiem připomínajícímměkkýše"člověk ve svém vývoji opravdu neprochází). Je škoda, že právě principům evoluce se recenzovaná publikace věnuje tak málo - evolučně-psychologická vysvětlení se ukazují jako vysoce podnětná u řady psychologických fenoménů.Ilustrací nedostatečnosti rozsahu díla je též skutečnost, že jako doplňující literatura je v některých kapitolách doporučován Přehled biologie (novější či starší verze), tedy publikace určená primárně pro středoškoláky.Dále mě na Biologii pro psychology a pedagogy mrzí, že příliš nereflektuje cílovou skupinu čtenářů a biologické poznatky často podává velmi suše, bez udání zajímavých psychologických důsledků. Například se zde správnědočteme, že odlišnost samčí a samičí gamety se nazývá anizogamie. Není zde však už ani slovo o rozsáhlých důsledcích této skutečnosti: o tom, že odlišnost ve velikosti a pohyblivosti vajíček a spermií stojí u zrodu rozdílů vreprodukčních strategiích samců a samic. Že už od tohoto základu můžeme odvozovat například u mužů častější sklony k promiskuitě či zpravidla vyšší rodičovské investice žen.Krásnou ilustrací propojenosti biologických a psychologických jevů mohlo být též hormonální ovlivnění psychiky. Avšak Biologie pro psychology a pedagogy toho nevyužívá: například o komplexních hormonálních (a souvisejícíchpsychických) změnách v období těhotenství, porodu a šestinedělí se zde nedozvíme téměř nic.Přes uvedené námitky hodnotím vydání knihy veskrze kladně. Psychologové v ní mohou získat poměrně dobrý přehled například o genetice či o biologii buňky. Publikace je přitom psána přehledně a srozumitelně.

Psychické změny bezdomovců mohou být jak příčinou, tak důsledkem jejich životního stylu. Jejich citové prožívání bývá otupělé a vyhaslé, zůstávají zachovány jen základní způsoby emočního reagování. Cítí se zatíženi většímmnožstvím problémů, než je obvyklé, a proto bývají častěji hostilní a depresivní.

Mnohé z psychologických poznatků se staly tak běžnou součástí našeho života, že je bereme jako samozřejmosti. Jsou zabudovány do způsobů našeho myšlení, ovlivnily naše postoje a hodnoty.

Můžeme rodiče dětí s hyperaktivní poruchou potěšit tvrzením, že se ve skutečnosti o žádnou poruchu nejedná? Poskytovala ADHD našim předkům nějakou výhodu? Nebo jsou to jenom"povídačky"?

Když se řekne hra, každému se vybaví nespočet situací, které je možno tímto slovem popsat. Jak je hra využívána v rámci dětské psychodiagnostiky a psychoterapie?

Jízda na koni pomáhá léčit tělo i duši člověka. Je-li například v důsledku traumatu narušena důvěra, kontakt se zvířetem pomáhá znovu navázat vztahy s lidmi. Je však potřeba, aby zooterapeutem byl vždy odborník.Jedním ze špičkových hipoterapeutických středisek v ČR je sdružení Piafa na Vyškově.

Ibogain - u nás nepříliš známý neregistrovaný, ale legální halucinogen, používají někteří lidé k tomu, aby se zbavili drogové závislosti, nebo jenom kvůli samotnému zážitku. Je skutečně tak zázračný, jak uvádějí jeho zastánci?Ibogain začne u drogově závislého působit během 40 až 60 minut po podání. Veškeré abstinenční příznaky rychle vymizí na dobu 8 až 12 hodin. Poté se reziduální abstinenční příznaky znovu na nějakou dobu vrátí. Jsou alevětšinou celkem snesitelné. Postupně ustupují a mizí do 40 až 48 hodin od podání ibogainu.