Online archiv

Vydání: 1/2014

HLAVA V HLAVĚ

Nina Rutová, 1/2014

ZAČÍT OD SOUČASNOSTI

1/2014
ROZHOVOR O POEZII, HŘE A DIKTÁTECH

VÍDEŇ NADCHNE DĚTI I RODIČE

1/2014
Je skoro jedno, kdy rakouskou metropoli navštívíte. Může být parné léto nebo třeskutá zima, může pršet. Vídeň má spoustu možností, jak se zabavit s dětmi v kterémkoliv ročním období, proto se nebojte vyrazit tam třeba v zimních měsících.

HLÁSIT PŘESTUPKY, KTERÉ SE NEDĚJÍ NA PŮDĚ ŠKOLY?

MŠMT, 1/2014
Ve své ředitelské praxi jsem se mnohokrát setkal s tím, že žáci naší či jiné školy prováděli MIMO ŠKOLU věci, které do slušné společnosti nepatří. Nechtěl jsem mít zavřené oči, a tak jako v případě kouření, nákupu či konzumování alkoholu, agresivního chování vůči spolužákům aj. jsem kontaktoval rodiče, policii nebo kurátory. Dost často ale se podobné jednání představitelů školy stává předmětem kritiky rodičů i žáků samotných. Zásadně argumentují tím, že se to stalo mimo školu, a tím pádem že nemáme co do toho zasahovat. Rád bych se zeptal, v jakém případě má škola oznamovací povinnost? Kdo oznámení dává a jak má postupovat? L. V.

DVOJČATA: DO ŠKOLY SPOLEČNĚ, NEBO ZVLÁŠŤ?

Klára Rulíková, 1/2014
Všichni rodiče budoucích prvňáčků by měli přemýšlet o tom, do jaké školy své děti zapíší, a rodiče dvojčat by se měli navíc zamyslet nad tím, půjdou-li jejich dvojčátka do stejné třídy nebo ne.

MATEMATIKA Z NEFORMÁLNÍCH UČEBNIC

Pavel Miškovský, 1/2014
Většina učitelů matematiky sní o publikaci s úlohami, které se vztahují k učivu, a přitom by byly pro žáky zajímavé. Ideálem jsou úlohy, jež by se navíc vztahovaly k běžnému životu (aby bylo zřejmé, „k čemu to je“).

POMŮŽE NÁM NA GYMPL ZÁKLADKA?

Blanka Klimešová, 1/2014
Ráno vstát, jít do školy, ze školy domů psát úkoly, pak ještě pár SCIO testů, sem tam nějaké doučování nebo přípravný kurz. Násobení, dělení, vyjmenovaná slova, slovní druhy. Příklady, cvičení, správné řešení, špatné řešení. Toť osud páťáka, který se rozhodl usilovat o přijetí na víceleté gymnázium. I zželelo se mi naší páťačky, řekla jsem si, že zkusíme odlehčenou formu, a přinesla jsem domů slibně vypadající kufřík se společenskou hrou Základka aneb škola hrou od firmy Jirasgames. Zlákal mě slib „zábavy pro celou rodinu“ a hravé přípravy na testování v 5. ročníku.

PŘIJÍMAČKY 2014

1/2014
Praktická příloha pro rodiče budoucích primánů

DADA TEXTIL STORY

1/2014
Ne vždy je cílem výtvarné lekce vytvořit pěkný obrázek – estetické dílo. Jako neméně důležitý cíl vnímám rozvoj fantazie, kreativity, svobodomyslnosti a schopnosti asociace. Proto je důležité, aby pedagog vytvořil atmosféru, která podpoří v dětech smysl pro humor a poetiku. K tomu sloužila dnešní hodina. Základem byla hromada barevných látek, velká čtvrtka a fixy a mohli jsme začít vyprávět příběh… Pracovali jsme společně a užili si spoustu legrace.

JSOU TABLETY TABLETY?

Jana Olchavová, 1/2014
Vždycky, když domlouvám zakázkové školení, ptám se – kdyby bylo školení tabletkou, lékem, co byste chtěli vyléčit? Lépe se tak dopracováváme k cíli školení. Ve věci tabletů ve školách mám podobnou otázku: co chtějí, mohou, musí léčit tablety ve školách?

PROFIL NA JEDNU STRÁNKU

Michaela Němcová, 1/2014
Název Plánování zaměřené na člověka v nás může vyvolat pochyby nebo odfrknutí: na koho jiného by asi plánování mělo být zaměřené? Jenže záhy zjistíme, že plánování výuky nebo činnosti dětí se znevýhodněním se zabývá spíše znevýhodněním, nikoli člověkem. Jak to tedy udělat, abychom měli k dispozici funkční individuální plán, který by nebyl jen formálním cárem papíru v šuplíku?

LEŽ MÁ KRÁTKÉ NOHY, ALE HLUBOKÉ KOŘENY

Veronika Válková, 1/2014
Jednou nějací psychologové dělali pokus, při kterém chtěli zjistit, jestli batolata dokážou lhát. Pokusnému batoleti ukázali hračku, pak ji schovali do krabice a dítěti řekli, že se do krabice nesmí podívat, dokud nepřijde někdo dospělý. Pak ho nechali v místnosti samotné s krabicí (a skrytou kamerou). Všechna pokusná batolata, do jednoho, se do té krabice pochopitelně podívala. A všechna pokusná batolata, také do jednoho, na dotaz, zda se do krabice koukla, vrtěla hlavičkou. Závěr je, že batolata lžou. Jenže u batolat to není lež. Je to snaha vyhovět vychovateli. Vychovatel přece očekává, že na otázku „kouklo ses do krabice?“ odpoví, že ne. Složitější konstrukt batole nevytvoří. Postupem času přibude jiná motivace pro „lhaní“. Zachránit si kůži. Ale i tady většinou dítě vychází z principu „vyhovět vychovateli“. Dokáže odhadnout, co má říct, aby byl vychovatel spokojen (a nenařezal mu). Čím je mladší, tím obtížněji dohlédá, co se stane, až se na lež přijde, protože pouze zachraňuje aktuální situaci. Z toho vyplývá smutná pravda – děti učí lhát vychovatelé. Nejčastěji rodiče. Fuj, jak tohle může někdo napsat? Žádný rodič přece záměrně neučí dítě říkat nepravdu! No, záměrně ne. Ale co když chce rodina jet na prodloužený víkend, a protože nechce podstupovat peripetie s řádným uvolněním z výuky, omluví dítě pro nevolnost? To není lež? Je, a dítě pochopí, že lhaní se vyplatí. Ale nebude odlišovat, že lhát se někdy „smí“ (když chci něčeho dosáhnout na škole) a někdy „nesmí“ (když chci něčeho dosáhnout na rodičích). Častěji však rodiče vedou děti ke lhaní oklikou, ne takovýmhle prvoplánovým příkladem. Prostě je vmanévrují do situace, kdy je lež přijatelnější varianta. Andrea nebyla budoucí Marie Curie-Skłodowska. Primu proseděla mlčky, neodpovídala, ani když byla tázána, na konci roku byla z dějepisu mezi čtyřkou a pětkou. Věděla, že ji čeká rozhodující zkoušení, a nenaučila se. Druhý den, neohlášen, stál před kabinetem otec a očekával vysvětlení, proč dcera propadá. Protože byl neohlášen, a tudíž jsem na něj neměla čas, domluvila jsem si s ním termín na pozítří. Druhý den po obědě si mě zavolala zástupkyně. Rozhořčený otec jí poslal mail, že jsem prý dceru nevyzkoušela, přestože jsem jí to slíbila (což nebyla pravda), a jak to, že jí dávám pětku, když má v žákovské známky na čtyřku. Naskenovanou žákovskou poslal. Byla tam polovina známek, Andrea si prostě všechny nezapisovala, a kdykoliv jsem po ní žákovskou chtěla, „zapomněla“ ji zrovna doma. Rozhovor v přítomnosti zástupkyně nebyl nazítří pro tatínka moc příjemný, byť jsme byly laskavé, protože se cítil – no, jako hlupák. Dělal čóro, aniž by si předtím zjistil, jak se věci mají, a dcera mu navíc lže. „Já jsem chtěl, aby šla do devítky, to si vymyslela Andrea a manželka!“ vypadlo z něj nakonec. No a je nabíledni, proč Andrea lže. Proti tatínkově vůli si prosadila (byť za podpory maminky) gymnázium, které nezvládá, jenže to tatínkovi nemůže přiznat, zvlášť po pětce z fyziky v pololetí. Tatínek je pruďas, a tak Andrea infantilně oddaluje další průšvih tím, že nehlásí všechny známky. Když už musí s pravdou ven, snaží se definitivní malér ještě aspoň o dva dny odložit tím, že si vymyslí, že má být ještě zkoušená. Vzpomněla jsem si přitom na Helču, která doma pravidelně první čtvrtletí zatloukala všechny známky horší než tři. Po třídních schůzkách vždy následoval strašný průšvih. Na dotaz, proč to proboha dělá, když VÍ, že to praskne, odpověděla s upřímností, která rvala srdce: „Mně to za ty dva měsíce klidu stojí.“ Nebylo by lepší, kdyby měli rodiče na své děti úměrné nároky, dokázali si přiznat, že lépe než na víceletém gymnáziu jim bude na základní škole, na oděvní průmyslovce, na učebním oboru floristka? Anebo kdyby aspoň na špatné výsledky reagovali přijatelným způsobem?