Díky Stanfordskému experimentu se Philip Zimbardo začal zajímat o Nesmělost

Umíte si představit mentalitu dozorce a vězně v téže hlavě, tyto dva způsoby uvažování u jediného člověka?“ ptal se tvůrce známého Stanfordského experimentu svých studentů. Odpověď se objevila záhy - evidentním příkladem by byl extrémně nesmělý člověk.

psychologie výzkum experiment Stanford vězení Nesmělost Philip Zimbardo„Vězeň uvnitř vás se rozhodne, že nebude riskovat nebezpečnou svobodu spontánního života, a pokorně se přizpůsobí.“ Tak charakterizuje Nesmělost (také jako e-kniha) autor knihy, světoznámý psycholog Philip Zimbardo. Spolu se svými studenty sestavil dotazník, kterým měl odhalit, jaký druh lidí a situací vyvolává v lidech jejich nesmělost. Dodnes ho vyplnilo téměř pět tisíc lidí. Rovněž se snaží vyvinout metody, jak svou ostýchavost překonat. Díky Zimbardovi vznikla na Stanfordově univerzitě poradnu pro nesmělé (Shyness Clinic), kde v praxi rozvíjejí efektivní postupy, jak nesmělost překonat. 

V první části je důraz kladen na porozumění, co nesmělost vlastně je. Metaforicky řečeno, je nesmělý člověk podobný tanečníkovi. „Zajdou si na taneční zábavu, znají taneční kroky, a přesto jim cosi uvnitř brání, aby někoho vyzvali k tanci nebo aby sami pozvání přijali. Podobně jsou ve třídě žáci, kteří znají odpověď a chtějí na učitele udělat dobrý dojem, ale něco jim drží ruce dole a umlčuje hlas. Nedokážou jednat, protože jim v tom brání vnitřní příkazy dozorčího já: ‚Zesměšníš se, lidé se ti budou smát, tohle není to správné místo, nedovolím ti být spontánní, nezvedej ruku, nehlas se jako dobrovolník, netanči, nezpívej, neupozorňuj na sebe, v bezpečí zůstaneš jedině tehdy, když tě nebude vidět ani slyšet.‘

psychologie výzkum experiment Stanford vězení Nesmělost Philip ZimbardoUnikátní knižní rozhovor s Philipem Zimbardem odhaluje neznámá fakta 

V druhé části knihy najdete konstruktivní postupy a strategie, jak se s nesmělostí vypořádat a jak změnit pohled na nesmělost i na sebe. Nesmělost často není způsobena pouhým nedostatkem sebedůvěry nebo nepodloženými obavami ze společenských situací. Může jít spíše o to, že člověk nemá nebo nenacvičuje určité sociální dovednosti. 

Trendy v naší společnosti nasvědčují tomu, že se v následujících letech problém s nesmělostí ještě zhorší, až společenské tlaky zvýší naši osamělost, soutěživost a izolaci. „Pokud s tím nezačneme už brzy něco dělat, mnohé z našich dětí a vnoučat se stanou vězni své vlastní nesmělosti,“ jak varuje sám Zimbardo. 

Knihu přeložil Ivo Müller.

Ukázka:

Rodiče, učitelé a nesmělé děti

Ptáčkové to nedělají, včeličky to nedělají, ale rodiče a vzdělaní učitelé to dělají. Chystají svým dětem a žákům nástrahy pro ostýchavé. Dělají to tak, že používají nálepku nesmělosti, kde není zasloužená, jsou necitliví k ostychu tam, kde je přítomen, a vytvářejí či udržují prostředí, které nesmělost plodí. Někdy je výsledek nezamýšlený:

psychologie výzkum experiment introverze děti Tajné přednosti introvertních dětí

Byla jsem velmi citlivé, silně nervózní, ostýchavé dítě, až do té míry, že se moji rodiče, v dobré víře avšak zcela nevhodně, rozhodli ponechat si mě doma, aby mě ochránili. Nedopřáli mi formální školní výuku, pouze jsem až do věku šestnácti let občas docházela do jednotřídní venkovské školy. Věděla jsem, že jsem jiná než moji sourozenci, a snažila jsem se to skrývat, což mi nijak nepomohlo. Když mi bylo pět let, jedna moje teta (která krásně malovala, aniž by se to někde učila) si stoupla za mě a řekla: „Aha! Tak ona bude umělcem a ti jsou všichni divní.“ Tohle jsem nikdy nezapomněla.

Někdy má nesmělost své kořeny v osobnosti rodičů:

Ostýchavost ve mně probudil můj neuznalý a zasmušilý otec, jehož povaha by se dala připodobnit k tomu, jak sir Walter Scott popisoval svého otce: „Muž neustále rozladěný, jenž odmítal naprosto vše, čím jsme se mu snažili zavděčit; mluvil s takovou rozhodností, že se mu nikdo neodvážil vzdorovat.“ Takže jsem po mnoho let byla nesmělá v důsledku čirého zoufalství!

Anebo, jak nám vypráví jiná postarší žena, může to být zabudováno v systému:

Matka mi zemřela, když mi bylo pět, a vychovávali mě v katolické škole. Jeptišky ve škole byly úžasné a já jsem je měla ráda jako své rodiče, ale mívaly ve zvyku shazovat nás v přítomnosti ostatních dětí. Stala jsem se kvůli tomu velmi neprůbojnou.

psycholožka psychoterapie Bělohlávková stud stydlivost sociální fobie Tak už se nestyďJak poznat žáka se sociální fobií, poradí psycholožka Bělohlávková

Jeden bystrý student v mém semináři o nesmělosti šokoval celou třídu, když prozradil, že mu jeho matka, která chodívala do města na sobotní ragbyové zápasy, říkala, že „je s ním nuda“. „Zeptala se mě, jestli o tom vím, že ji nudím, anebo jestli to dělám neúmyslně, a proč se mnou nemůže být větší legrace tak jako s mým spolužákem?“ Kdo by si pomyslil, že matka takto dokáže ohodnotit své dítě? Pro nesmírně nesmělé lidi ve třídě se tím potvrdily jejich nejhorší obavy: potenciálním „velkým inkvizitorem“ může být kdokoli, dokonce i vlastní matka.

Abychom lépe pochopili působení školního a domácího prostředí na ostýchavost dětí, pozorovali jsme každou třídu od mateřské školy po druhý stupeň v několika školách v Palo Altu v Kalifornii a v těchto školách jsme vedli rozhovory s rodiči dětí a rozdávali jim dotazníky.


Všude dobře, doma nejlépe

Ať je domov sebeskromnější, přesto může ostýchavého člověka formovat. Ačkoli je snadné říct, že „nesmělost začíná doma“, přesto není patrné, které faktory z domácího prostředí přispívají k nesmělosti nejvíce. Jelikož nesmělost nabývá ve svých projevech, co do intenzity a v dynamice nejrůznějších podob, je přirozené předpokládat, že její kořeny budou také různorodé. Zatímco v raném dětství dítěte, jež se později stane nesmělým, může být důležitá určitá událost nebo zážitek v rodině, sourozenec z téže rodiny nebude stejným typem události nijak zasažen. Potřebujeme další výzkum, než budeme moci s jistotou předpovídat, jaký bude mít rodina či škola na vývoj nesmělosti vliv. Nicméně jsme nalezli zajímavé vzorce nesmělosti ve čtyřech oblastech: sebepojetí ostýchavého dítěte, pořadí narození dítěte mezi sourozenci, jak dobře rodiče a děti svou nesmělost vzájemně odhadují a nakolik mívají ostýchaví rodiče nesmělé potomky. 

Sebepojetí ostýchavého dítěte

Když nesmělí chlapci a dívky popisují sami sebe, vychází z toho dosti smutný obrázek. Ve srovnání se svými nikoli nesmělými spolužáky mají chlapci pocit, že jsou moc vysocí, moc tlustí, moc slabí, moc škaredí, méně silní a obecně méně atraktivní.

Obdobně nesmělé dívky budou samy sebe spíše popisovat jako hubené, neatraktivní a méně inteligentní než jejich vrstevnice. Dohromady z toho vyvstává ta nejdůležitější stránka sebepojetí těchto mladistvých: považují se za „méně oblíbené“ než nikoli nesmělí žáci. Je to šokující, zejména u nesmělých chlapců. Nikdo z nich nemá pocit, že je „oblíbený“, a tři čtvrtiny říkají, že jsou přímo „neoblíbení“. Přesto paradoxně nikoli nesmělé děti častěji říkají, že jsou rády o samotě.

Jsou ostýchavé děti skutečně méně atraktivní, nebo se tak jenom cítí, protože se obecně podceňují? Je jejich nižší sebeúcta důsledkem jejich méně přitažlivého tělesného vzhledu, nebo je to naopak? Anebo, jak jsme se zamýšleli v minulé kapitole, cítí se neschopné proto, že mají laťku nastavenou nepřiměřeně vysoko?

Pravděpodobně jsou samy svými nejhoršími kritiky. Tento závěr podporuje jiný výzkum dětí ze základní školy, který ukázal, že nesmělé děti jsou k druhým více netolerantní než děti nikoli nesmělé a zároveň že mají menší sebedůvěru.

Přečtěte si celou knihu! Nesmělost koupíte na našem e-shopu

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru