Transgenerační přenos v terapii aneb Bolest mých předků mě provází

Citát svatého Augustina Mrtví jsou neviditelní, nejsou nepřítomní  hned na úvod knihy nemůže být výstižnější.  V tradičním pohledu psychologie, fyziologie nebo neurologie, nám neumožňuje pochopit, jak by cokoliv mohlo sužovat celé generace jedné rodiny - uplatnění teorie transgeneračního přenosu vysvětlení podává. Z generace na generaci se předávají události, na něž se nezapomíná, aniž by se o nich mluvilo. Kniha Bolest mých předků mě provází francouzské psychoterapeutky Anne Ancelin Schützenberger přibližuje základní teze o transgeneračním přenosu, práci s genosociogramem a na konkrétních příkladech z praxe ilustruje, jak z rodinných tabu udělat rodinný poklad. Publikaci ocení pro její praktičnost a široký záběr psychoterapeuti a psychologové.

Koupit na e‑shopu

Lidská bytost má „paměť jako slon“, zvyklosti a návyky související s manželstvím, počtem dětí a často dokonce i s věkem úmrtí a volbou profese se předávají z generace na generaci vědomě, mluví se o nich: v rodině se opakují povolání, předávají se z otce na syna a členové rodiny se, aniž by to věděli, často žení a vdávají a také umírají ve stejném věku, někdy ve stejném období nebo na stejné datum. Nevědomí má svůj vlastní způsob, jak počítat výročí a data – což má svůj význam. Hodně lidí si z toho ostatně často dělá projekt (vědomý) nebo je to pro ně předpověď (nevědomá), působící prostřednictvím neviditelné rodinné loajality a transgeneračního přenosu. Transgenerační přístup nutí člověka, aby pátral po rodinných tajemstvích, hledal v kompletní genealogii a zjistil, jaká je jeho historie ve svém skutečném kontextu. Tím se na světlo dostanou věci vyslovené i nevyslovené, přítomné i minulé socio-afektivní vazby a vztahy. 

To, co si rodina uchovává v paměti, představuje genosociogram, jehož sestavení a použití v praxi Anne Schützenberger věnuje několik kapitol.

Více o transgeneračním přenosu v knize Sylvie Tenenbaum Deprese jako odkaz předků?

Genosociogram je druh genealogického stromu vytvořeného na základě vzpomínek, doplněný o významné životní události (s daty a souvislostmi). Genosociogram není jen genealogický strom s lokalizací příbuzenství. Důležitý je způsob, jakým autor vnímá lidi a pouta, která je k sobě vážou a která jej pojí s jeho předky a současníky a jejich rolemi. Někdy to jsou spíš bílá místa, díry v rodinné paměti, která nejvíc vypovídají o tom, kdo byl „vyškrtnut z rodinné paměti“. Nejvíc výmluvné, nejzajímavější a nejvíc novátorské je při této práci stanovení pravděpodobných souvislostí mezi událostmi, fakty, daty, věky, situacemi. Pracuje se s neverbální komunikací a s ústním projevem, člověk si všímá  „mezer“, „opomenutí“, zádrhelů, trhlin, „duševních zlomů“, synchronicit, shod v datech narození, úmrtí, sňatku, rozchodu, nehod, propuknutí chorob, neúspěšných zkoušek, blízkosti výročí nebo dalších významných dat, důležitých mezníků pro jeho rodinu („sociální atom“) a jeho socio-ekonomického prostředí, osobní psychologické reality, a to všechno aby člověk lépe porozuměl svému životu a mohl mu dát smysl.

Knihu přeložila Kateřina Bodnárová.

Jak ovlivňují předci náš život? Odpověď v knize Petera Teuschela Tajemství předků 

Ukázka z knihy:

Zdá se, že nevědomí má dobrou paměť, má v oblibě rodinná pouta a vyznačuje důležité události životního cyklu opakováním data nebo věku: syndrom výročí.

Nezřídka jsme si všimli, že narození přichází často jako připomínka důležité rodinné události, ať už smutné, nebo veselé.

Velmi mnoho dětí se narodilo shodou náhod jako vyznačení výročí (narození nebo úmrtí) matčiny matky, jako by měly být připomínkou pouta matky se svou vlastní matkou (nebo otcem), přímo v místě narození – jako by nevědomí matky a předvědomí jejího nenarozeného dítěte spolupracovaly na tom, aby se tato data narození stala významnými.

Často tak můžeme rozklíčovat smysl předčasného či opožděného porodu souvislostí s důležitým členem rodiny – mrtvým či žijícím.

V knize od Roberta A. Johnsona Sny jako řeč nevědomí se více dozvíte o tom, jak nevědomí aktivně promlouvá do naší vědomé mysli prostřednictvím snů.

Mnohé zástupné děti se narodí přesně na den na výročí narození, smrti nebo pohřbu předcházejícího malého dítěte, které matka neoplakala. Připomeňme si, že psychoanalytik André Green objevil velmi mnoho případů schizofrenie u náhradních dětí, které se narodily „mrtvé matce“, tedy smutné, deprimované nebo truchlící ženě (A. Green, La Mère morte, která nebyla duchem přítomna (jako mrtvá). Často také vídáme lidi na konci života „čekat, aby to vzdali“ na své narozeniny – řekněme šedesáté, osmdesáté, pětadevadesáté – a přitom je naplánovaná oslava nebo svatba jejich vnučky či návrat syna z cest.

Po kritické, smutné, náročné nebo dramatické události, jako je brutální smrt mladých rodičů při nehodě nebo hospitalizace matky na psychiatrii, často s odstupem několika let dochází k nehodě, vážnému onemocnění (například rakovina), psychotické epizodě (dcera nebo syn onemocní, má nehodu, je hospitalizován/a na psychiatrii, když dosáhne věku, kterého dosáhl ztracený rodič). Může se to stát k výročí věku (po dosažení téhož věku) nebo deset i padesát let poté. Často se jedná o dvojí výročí: z dítěte se stane rodič, dosáhne věku svého ztraceného rodiče a zároveň má dítě stejně staré, jako byl on sám v době ztráty.

Právě pro specifické případy, kdy psychóza nastoupila jako připomínka věku, kdy došlo k rodičovské ztrátě, a to jak věku rodiče, tak dítěte, Josephine Hilgardová použila termín výročí.

Já používám širší pojem syndrom výročí, protože jsem se často setkala s různými případy opakování nehod, sňatků, potratů, úmrtí, onemocnění, těhotenství… v totožném věku v průběhu dvou, tří, pěti, osmi generací (to znamená skoro dvě stě let zpátky do rodinné historie).

Kniha Marka Tyrella Přerámování v terapii  - Uměni vidět jinak pomáhá dát věcem v životě člověka nový význam

Dvě stovky let dosáhneme snadno, pokud dítě zná svou prababičku, která mu vypráví o svém dětství a o své vlastní prababičce. Takže pak můžeme slyšet živé vyprávění o francouzské revoluci nebo Napoleonových taženích v souvislosti s nějakou rodinnou historkou, portrétem, medailonem, obrazem, kusem nábytku, dopisy, biblí…

Podílení se na události svou vlastní smrtí může nevědomky proběhnout různými způsoby. Někteří otcové nebo matky čekají, až se syn vrátí, nebo dcera vdá, aby si dovolili zemřít.

Anne Ancelin Schützenberger (*29. března 1919 –† 23. března 2018) byla významná  francouzská psychoterapeutka, psycholožka a profesorka na univerzitě v Nice. Byla považována za hlavní představitelku triadického psychodramatu a dále rozvinula genogram do genosociogramu. Byla blízkou spolupracovnicí Jacoba L. Morena, u kterého i studovala a byla jednou ze spoluzakladatelek Mezinárodní asociace pro skupinovou psychoterapii (v roce 2006 přejmenované na Mezinárodní asociaci pro skupinovou psychoterapii a skupinové procesy), kde působila více než padesát let.

Knihu Bolest mých předků lze zakoupit na našem e-shopu.