Bowlbyho Vazba mezi Klasiky!

Koupit na e‑shopu

Anglický psychoanalytik John Bowbly (1907-1990) zažil v dětství výchovu, jež byla v některých vrstvách tehdejší doby (a to v celé Evropě, nejen v Anglii) naprosto typická: málo emoční vřelosti a pozornosti především k nejmenším dětem. Do čtyř let jej vychovávala chůva a matku vídal prý jen hodinu denně, v sedmi letech byl poslán do internátní školy. Více pozornosti a náklonnosti by prý - jak bylo tehdy obvyklé se domnívat - způsobovalo rozmazlenost a pro děti by bylo nebezpečné. 

Jistě i vzhledem k těmto zážitkům se později ve své kariéře psychiatra a psychoanalytika začal věnovat studiu vývoje dětí, především pak vzorcům interakcí v rámci rodiny. Potíže s emocionálními vazbami k primárním pečovatelům dětí, které pozoroval, jej nakonec přivedly k teorii citové vazby (též připoutání, přilnutí, v originále attachment).

Bowbly vychází z teoretických přistupů své doby, především z darwinismu a freudismu. Akcentuje vliv Freudova učení o silné pudovosti lidského jedince. Ustupuje ale od freudovského tvrzení o nevyhnutelnosti konfliktu těchto pudů a zdůrazňuje naopak jejich zásadní vývoj v průběhu vývoje dítěte: pudové jednání je základem pro přežití a další rozvoj dítěte. Nedostatečné uspokojování základních psychických potřeb dítěte - přijetí, lásky, jistoty a bezpečí - vede podle Bowlbyho často k celoživotním  a někdy až patologickým problémům v prožívání i navazování mezilidských vztahů. Podle Bowlbyho teorie je tak přilnutí dítěte k pečující osobě dáno vrozeným systémem v mozku, který spočívá v hledání bezpečí a ochrany před ohrožením. Dítě vyhledává tělesnou blízkost matky nebo jiné blízké pečující osoby a projevuje svoji potřebu emočně – pláčem, křikem, úsměvem. Jako odpověď se mu dostává hlazení, kolébání, krmení, mluvení apod., čímž mu matka poskytuje péči a bezpečí a odstraňuje jeho úzkost z ohrožení. Tak vzniká tzv. bezpečná vazba.

Mohlo by vás též zaujmou
David J. Wallin: Vazba v psychoterapii

Přístup k výchově dětí se během 20. století výrazně proměnil a Bowlbyho práce na tom měla velký podíl. Jeho výzkumy a publikace podnítily dalekosáhlé změny ve způsobu péče o děti a přispěly k radikálně novému pohledu na sociální a emoční vývoj člověka. Dnes je attachment obecně pokládán za základní psychickou potřebu dítěte. Velkou inspirací byl Bowlbymu i český psycholog Zdeněk Matějček nebo napříkald experimenty Harryho Harlowa s makaky.

John Bowlby (1907–1990) získal vzdělání na University of Cambridge a University College Hospital v Londýně. Po ukončení studia lékařství se specializoval na dětskou psychiatrii a psychoanalýzu. V roce 1946 nastoupil na Tavistockou kliniku, kde pracoval s dětmi, jež často neměly možnost vyrůstat v pevném vztahu s rodiči a v době dospívání se u nich rozvinulo delikventní chování nebo jiné problémy. Bowlby vycházel z psychoanalýzy, dítě vnímal jako bytost se silnými pudy a pudové jednání viděl jako přirozený nástroj pro zvýšení šance dítěte na přežití. Zásadním pudem je právě přimknutí k matce. Bowlbyho výzkumy a publikace podnítily dalekosáhlé změny ve způsobu péče o děti a přispěly k radikálně novému pohledu na sociální a emoční vývoj člověka.

Z anglického originálu Attachment přeložil Ivo Müller. 

Doslov napsala Jana Procházková.

Ukázka:

Kapitola 12

Čtěte také
C. G. Jung: Vývoj osobnosti

Podstata a funkce vazebného chování

Však víš – nebo bys to aspoň vědět měla,
protože jsem ti to často vyprávěla –
že děti nikdy nemohou být v právu,
když chtějí opustit svou chůvu v davu.
A právě v tomhle byla s Kubou svízel,
že kdykoli jen mohl, tak z očí mi zmizel,
a když nadešel pak neblahý ten den,
proklouzl a utekl mi ven!
Však nepřeběhl ani dvůr, když vtom – hup!
tygr vyskočil a na něj otevřel svůj chrup
a hltat začal ho s chutí ohromnou
toho chlapce: počínaje od nohou.
* * *
Jeho otec, ten se ovládal
a všechny děti kolem vážně nabádal:
hle, jaký Jakub smutný konec vzal.
Své chůvy vždy se držte dobře,
neb’ vás ještě horší zvíře pozře.
„Kuba“ – HILLAIRE BELLOCOVÁ

Teorie sekundárního pudu: její původ a současné postavení

V minulé kapitole jsem nastínil, jak vazebné chování probíhá během životního cyklu u pěti druhů primátů – od makaka rhesuse po člověka. Nyní je naším úkolem zvážit, jak nejlépe porozumět povaze tohoto chování a faktorům, které ho řídí.

Zdaleka nejvíce zastávanou teorií je teorie sekundárního pudu, takže bude užitečné začít u původu a současného postavení této teorie.

Teorie sekundárního pudu tvrdí, že jedinec pobývá rád s příslušníky vlastního druhu, protože oni jej krmí. Dollard a Miller (1950) to vyjadřují takto: „… právě zkušenost s krmením je pravděpodobně tou příležitostí, kdy se dítě naučí být rádo s ostatními; to znamená, že právě zde může vznikat základ společen skosti“. Anebo, slovy Freuda: „Důvod, proč dítě v náruči chce prožívat přítomnost své matky, je pouze ten, že už ze zkušenosti ví, že matka bezodkladně uspokojí všechny jeho potřeby“ (1926, S. E., 20, s. 137); a později, ještě konkrétněji: „Láska má svůj původ ve vazbě na uspokojení potřeby výživy“ (1940, S. E., 23, s. 188).

Na teoriích takového typu si jako první povšimneme, že povstávají z nějakého předpokladu, a nikoli z pozorování nebo experimentu. Hull zaujal stanovisko, že existuje pouze omezený počet primárních pudů – orientovaných k potravě, tekutinám, teplu a sexu – a že veškeré další chování je z nich odvozené procesem učení. Freud učinil v podstatě stejný předpoklad. Oba typy teorií – teorie učení i psychoanalýza – byly pak rozpracovány s tím, že základní předpoklad platí, a dále už ho nezkoumaly. Jelikož v dané oblasti neexistovala žádná jiná teorie, začala být teorie sekundárního pudu časem považována za samozřejmou pravdu.

Mohlo by vás také zajímat
Ellen Key: Století nového dítěte

Tato teorie byla poprvé vážně zpochybněna Lorenzovými prvotními pracemi o imprintingu. Přestože byly jeho poznatky publikovány v roce 1935, před rokem 1950 byly jen málo známy a na psychologické myšlení měly hluboký vliv teprve o jedno či dvě desetiletí později. Ukázaly nad veškerou pochybnost, že u káčat a housat se může vazebné chování objevit i bez toho, že by tato mláďata dostávala potravu nebo jakoukoli jinou běžnou odměnu. Během několika hodin po vylíhnutí chodí tato malá stvoření za libovolným pohyblivým objektem, který spatří, ať je to jejich ptačí matka, člověk, gumový míč, nebo lepenková krabice; navíc, jakmile jednou už nějaký konkrétní objekt následovala, začnou ho preferovat před jinými objekty a po nějaké době už nebudou chodit za žádným jiným. Proces, při němž se mláďata učí poznávat vlastnosti následovaného objektu, je znám jako imprinting (viz kapitolu 10).

Jakmile byly Lorenzovy pokusy zopakovány a jeho výsledky ověřeny, bylo přirozené se ptát, jestli se vazebné chování u savců a u samotného člověka nevyvíjí podobným způsobem. Nyní již existuje řada důkazů, že ano. Ti, kteří i nadále dávají přednost teorii sekundárního pudu, tedy musí předložit nějaké přesvědčivé důkazy, chtějí-li, aby byla jejich teorie přijímána i v budoucnu vážně.

Pádné důkazy, že vazebné chování se může objevit a zaměřit k objektu, který neposkytuje žádnou tradiční odměnu ve formě potravy, tepla nebo sexu, jsou u savců mimo člověka k dispozici pouze u morčete, psa, ovce a rhesuse (viz přehled od Cairnse, 1966a).

Přečtěte si také
Charles Darwin: Výraz emocí u člověka a u zvířat

V jedné sérii experimentů Shipley (1963) ukazuje, že morčata izolovaná během čtyř hodin po porodu reagují na pohyb plochého bílého dřevěného obrazce tím, že ho následují. Jejich reakce zahrnují nejen fyzické přiblížení, ale i řadu dalších typicky sociálních reakcí, např. očichávání, olizování a vyhledávání kontaktu. Při jiném experimentu zůstala malá morčata u matky po pět dnů v naprosté tmě. Pak byla matce odebrána a vystavena světlu a pohybujícímu se modelu. Opět se k modelu přibližovala, následovala ho a vykazovala další sociální reakce. Jelikož byla chována ve tmě, byla vyloučena možnost zrakového zobecnění matky, a jelikož přiblížení se k modelu předcházelo kontaktu s ním, mohl být vyloučen jakýkoli efekt předchozího kontaktu s matkou.

Přestože experimenty Scotta a jeho spolupracovníků se štěňaty (přehled viz Scott, 1963) jsou o něco méně rigorózní, výsledky jsou nicméně ohromující. Štěňata byla naprosto bez kontaktu s člověkem a zůstávala s matkou a sou rozenci z téhož vrhu na světle až do okamžiku, než začaly pokusy, což bylo v době, kdy byla štěňata dva nebo tři týdny stará nebo starší. Byly položeny otázky, zda štěně, které člověka ani nevidělo, ani od něj nebylo krmené, se k němu bude přibližovat a bude jej následovat, a pokud ano, v jakém věku a za jakých podmínek.

V jednom pokusu se štěňata setkávala se sedícím a nečinným člověkem, přičemž štěňata byla různého věku; doba setkání byla deset minut každý den po dobu jednoho týdne. Všechna štěňata, která se poprvé setkala s člověkem ve věku buď tří, nebo pěti týdnů, se k němu okamžitě přiblížila a strávila celých deset minut s ním. Starší štěňata se při prvním setkání častěji bála a žádné štěně ve věku čtrnácti týdnů se při prvním setkání k člověku nepřiblížilo. Tedy v průběhu několika týdnů poté, co se štěňata dokážou poprvé plazit, přibližují se k člověku i přesto, že je člověk nečinný a že štěňata neměla žádnou příležitost asociovat si s ním potravu.

V jiném pokusu choval jeden ze Scottových spolupracovníků ( Fisher) štěňata v naprosté odloučenosti od věku tří týdnů a nechal je krmit mechanickým přístrojem. Poté štěňata vypouštěl každý den na krátkou dobu ven a pozoroval jejich reakce na kráčejícího člověka. Všechna štěňata jej následovala. Jedna skupina štěňat nejenže nedostávala žádnou odměnu, ale za každý pokus o následování byla potrestána, „takže jejich jediná zkušenost s člověkem byla bolestivá“. Po několika týdnech experimentátor tresty pozastavil. Štěňata brzy přestala utíkat od člověka pryč, a co víc, ve skutečnosti s ním trávila více času než kontrolní štěňata, u nichž bylo přibližování se k člověku pokaždé odměňováno hlazením a laskavostí.

Také by vás mohlo zaujmou
Erik H. Erikson: Dětství a společnost

Cairnsovy pokusy s jehňaty přinesly podobné výsledky (Cairns, 1966a, b; Cairns & Johnson, 1965). Zhruba od věku šesti týdnů bylo jehně drženo v izolaci, ale ve zrakovém a sluchovém kontaktu se zapnutým televizorem. Nejenže se jehně zdržovalo v blízkosti televizoru, ale když bylo po devíti týdnech od něj odloučeno, okamžitě ho hledalo, a když ho našlo, přibližovalo se k němu. V jiných pokusech byla jehňata chována ve zrakovém, sluchovém a čichovém kontaktu se psem; v některých případech bylo dvojici bráněno ve vzájemných interakcích drátěným pletivem. Po několika týdnech se opět jehně chovalo k psovi jako k vazebné postavě, bečelo při odloučení, hledalo jej, a když jej našlo, všude ho doprovázelo. Tudíž u jehňat se vazba může objevit při pouhém zrakovém a sluchovém kontaktu s objektem a bez nějaké fyzické interakce s ním.

Navíc jehňata, stejně jako štěňata, si takovou vazbu vytvoří navzdory tomu, že jsou od svého společníka trestána. Jsou-li jehně a pes chováni společně v kleci bez jakéhokoli omezení pohybu, pes pravděpodobně bude jehně kousat, škubat a jinak zraňovat. I přesto však, bude-li dvojice odloučena, jehně okamžitě vyhledá svého psího společníka a přijde k němu. Žádný z těchto poznatků není v souladu s teorií sekundárního pudu.

Ani Harlowovy pokusy s makaky rhesusy nijak nepodporují tento typ teorie. V řadě pokusů, kdy byly malé opičky při narození matce odebrány, dostaly atrapu matky buď ve tvaru drátěného válce, nebo podobného válce pokrytého měkkou látkou. Krmeny byly z láhve, jež mohla být umístěna do obou modelů. To umožnilo odděleně zhodnotit účinek potravy a účinek objektu příjemného na dotek. Všechny pokusy ukázaly, že „příjemný kontakt“ vedl k vazebnému chování, zatímco potrava nikoli.

V jednom pokusu bylo osm malých opiček chováno tak, že si mohly vybrat mezi hadrovou a drátěnou atrapou. Čtyři opičky byly krmeny (na požádání) z hadrového modelu a čtyři z drátěného modelu a měřil se čas strávený u každého z nich. Výsledky ukázaly, že bez ohledu na to, který model poskytoval potravu, mláďata začala rychle trávit většinu času u hadrového modelu. Přestože mláďata obou skupin trávila průměrně patnáct hodin denně přitulená k hadrovému modelu, žádné mládě z žádné skupiny netrávilo více než hodinu nebo dvě z dvaceti čtyř u drátěného modelu. Některým opičkám, které dostávaly potravu z drátěného modelu, se podařilo vyklonit a sát z dudlíku, zatímco se stále přidržovaly hadrového modelu. Harlow a Zimmermann (1959) píší:

Z těchto dat je zřejmé, že příjemný kontakt je kriticky důležitou proměnnou ve vývoji citové vnímavosti k náhradní matce [tj. k modelu] a že krmení hraje zanedbatelnou roli. S přibývajícím věkem a s rostoucími příležitostmi k učení se mládě krmené z láhve od drátěné matky nestává k ní více vnímavým, jak by vyplývalo z teorie pudů, ale místo toho je stále více vnímavé ke své hadrové matce, která je nekrmí. Tyto poznatky jsou v oblasti emočního vývoje naprosto v rozporu s teo rií o zmírňování pudového napětí.

Přečtěte si také
Maria Montessori: Objevování dítěte, Absorbující mysl a Londýnské přednášky

Tento závěr podporuje několik dalších Harlowových pokusů, zejména ty, v nichž se srovnává chování malých opiček chovaných ve společnosti hadrového modelu, který je nekrmí, s chováním jiných opiček chovaných ve společnosti drátěného modelu, který je krmí. Dva takové pokusy se týkají chování opic, 1. jsou-li vystrašeny, 2. jsou-li v cizím prostředí.

Je-li opička, která je chována u nekrmícího hadrového modelu, vyplašena, okamžitě model vyhledá a přitiskne se k němu (stejně jako divoce žijící opice za podobných okolností okamžitě vyhledá svou matku a přitulí se k ní). Jakmile to udělá, její strach se zmírní, a může dokonce začít dosud děsivý objekt prozkoumávat. Když se podobný pokus provede s mládětem, které je chované u „krmicího“ drátěného modelu, jeho chování je naprosto odlišné: model nevyhledává a místo toho zůstává vystrašené a nezkoumá ho.

Ve druhém experimentu je malá opička umístěna do neznámé testovací místnosti (dvoumetrová krychle), v níž se nachází řada „hraček“. Dokud je přítomen hadrový model, malá opička prozkoumává hračky a model používá jako základnu, ke které se čas od času vrací. V nepřítomnosti modelu však 

mláďata běhala po testovací místnosti a vrhala se na zem tváří k podlaze, chytala se za hlavu a za tělo a zoufale vřeštěla. … Přítomnost drátěné matky jim neposkytovala o nic víc jistoty, než když tam nebyla žádná matka. Kontrolní testy u opic, které od narození znaly pouze krmicí drátěnou matku, ukázaly, že dokonce ani tato mláďata k ní nechovají vůbec žádné city a její přítomnost jim neposkytuje žádnou útěchu (Harlow, 1961).

V obou těchto pokusech je typické vazebné chování zaměřeno na nekrmicí hadrový model, zatímco žádné takové chování není zaměřeno ke krmicímu drátěnému modelu.

V souladu s Harlowovými poznatky u rhesusů je zkušenost Rowellové s malým paviánem, kterého sama vychovávala. Pavián byl krmený z láhve; rovněž měl panenku, kterou mohl cumlat, a pečovatelku, k níž se mohl přitulit, když chtěl. Za těchto okolností se o láhev zajímal pouze tehdy, když měl hlad. Tehdy se po ní dychtivě natahoval. V každém jiném případě zaměřoval své chování k panence nebo k pěstounce: „Zdálo se, že láhev, přestože ji příležitostně strčil do úst, není pro něj o nic zajímavější než jakýkoli jiný předmět srovnatelné velikosti“ (Rowell, 1965).

Zdá se, že v Harlowových pokusech potrava může mít nějaký efekt pouze tehdy, když je jeden hadrový model o něco přitažlivější než jiný. Takže má-li mládě možnost volby mezi dvěma modely, z nichž oba jsou z látky, řekněme mezi zeleným modelem, který je krmí, a hnědým, který je nekrmí, tráví o dost více času u krmicího modelu; ve věku čtyřiceti dnů je asi jedenáct hodin denně u krmicího modelu proti osmi hodinám u nekrmicího. Avšak i tato omezená preference se ztrácí, takže ve čtyřech měsících se chová k oběma modelům naprosto stejně (Harlow, 1961).

Je zajímavé, že stejně jako zjistil Fisher u štěňat, že následují člověka vytrvaleji v případě trestu, a Cairns zjistil totéž u jehňat, tak také Harlow objevil, že malé opičky se navzdory trestu tulí o to intenzivněji. V tomto pokusu byl hadrový model opatřen tryskami, jimiž mohl být vyháněn stlačený vzduch. Bzučák sloužil jako podnět, který opičku varoval před hrozícím nárazem vzduchu, neboť je známo, že bzučák je pro opice silně nepříjemným podnětem. Přestože se mladé opice brzy naučily, co mají očekávat, tak místo aby se vzdálily, dělaly pravý opak. Uchopily model o to silněji, a tak zasáhl jejich tvář a břicho proud vzduchu o maximální intenzitě (Harlow, 1961; Rosenblum & Harlow, 1963). Vazebné chování s velkou intenzitou se rovněž objevilo u opičích mláďat, jejichž matky s nimi zacházely velmi nešetrně (Seay, Alexander & Harlow, 1964). Toto paradoxní chování je samozřejmě nevyhnutelným důsledkem toho, že vazebné chování je vyvoláváno jakýmkoli poplachem. Toto téma probírám více v následující kapitole.

Knihu Vazba koupíte na našem e-shopu.