Analytická psychologie v pohádkách: Tajemství lidské duše odhalované prostřednictvím pohádek

Zapomeňte na klasický pohled na pohádky jako na jednoduché příběhy pro děti. V knize ANALYTICKÁ PSYCHOLOGIE V POHÁDKÁCH se Marie-Louise von Franz, jedna z významných postav jungiánské psychologie, věnuje cestě k pochopení lidské mysli prostřednictvím pohádek a jejich hluboké psychologické roviny. Vezme vás na poutavou cestu, kde se setkává magie pohádek s hloubkou psychologického poznání. Celá kniha je totiž jakýmsi průvodcem, který čtenáře naviguje skrz pohádkové kraje a zároveň rozkrývá tajemství, která jsou pečlivě zasazena do těchto tradičních vyprávění. Von Franz zdůrazňuje, že pohádky nejsou pouze prostředkem zábavy, ale mají také schopnost nám odhalit hlubší vrstvy naší vlastní psychiky. Prostřednictvím analýzy známých pohádek přibližuje klíčové koncepty Jungovy psychologie, jež jsou v nich obsaženy a rozšiřuje pohled na pohádky jako na nástroj, který nám umožňuje nahlédnout do nevědomých a často zapomenutých aspektů naší psychiky. Skrze její analýzu objevujeme, jak jsou pohádky propojené s archetypy a symbolikou, která nám může pomoci lépe pochopit sami sebe a svět kolem nás.

Přečtěte si zevrubnou recenzi na předchozí vydání této knihy v edici Spektrum. 

Druhá část knihy vychází ze zápisu ze semináře Animus a anima v pohádkách, který se konal v losangeleské Společnosti pro analytickou psychologii, nyní Institutu C. G. Junga v Los Angeles, v únoru 1953. Každá kapitola se věnuje jedné konkrétní pohádce, kde von Franz detailně rozkrývá, jak se tyto psychologické koncepty "Animus" a "Anima" (archetypy kolektivního nevědomí, představující mužský a ženský princip v každém jednotlivci, bez ohledu na pohlaví) projevují v jednotlivých příbězích. Autorka vysvětluje, že "Animus" reprezentuje mužský aspekt v ženské psychice a "Anima" naopak ženský aspekt v mužské psychice. Von Franz nám ukazuje, jak se tyto archetypy objevují v pohádkových postavách a jakým způsobem odrážejí dynamiku vnitřního vztahu mezi mužem a ženou. Pro laiky, kteří jsou spíše ve světě pohádek než psychologie, tato kniha nabízí fascinující vhled do toho, jak se tyto hluboké psychologické koncepty promítají do našich oblíbených pohádek a jak mohou ovlivnit naše vnímání a chápání světa.

Marie-Louise von Franz (1915–1998) studovala klasickou filologii a již jako mladá se zabývala výkladem pohádek. Zároveň se v osmnácti letech seznámila s C. G. Jungem a začala navštěvovat jeho přednášky. Později k Jungovi nastoupila do výcviku v analytické psychologii. Se slavným psychologem spolupracovala až do jeho smrti v roce 1961. Pomáhala mu především s překlady řeckých a latinských alchymických spisů a fungovala jako Jungův prvořadý partner při jejich výzkumu. Byla proslulá svými interpretačními dovednostmi, jež využívala nejen u pohádek a starých textů, ale i u snů svých pacientů. V češtině vyšly také její knihy Sen a smrt, Věštění a synchronicita, Mýtus a psychologie. Podílela se i na dalších významných dílech analytické psychologie, jako např. Člověk a jeho symboly.

Obě části knihy jsou doplněny bohatým poznámkovým aparátem. Vydáno z anglického originálu The Interpretation of Fairytales: An Introduction to the Interpretation of Fairytales & Animus and Anima in Fairytales, který vyšel jako 8. sv. Sebraných spisů Marie-Louise von Franz, s přihlédnutím k německému vydání Psychologische Märcheninterpretation. Eine Einführung (překlad Jan a Kristina Černí) a anglickému vydání Animus and Anima in Fairytales (překlad Karel Kessner). Oproti vydání z roku 2005 byly oba překlady nově zredigovány.

Ukázka:

KAPITOLA 9

Žena, stín a animus v pohádkách

9.1 Stín

Je jen málo pohádek, které vyprávějí o hrdince a jejím stínu. Obvyklé schéma tvořívá banální vyprávění o hodné a zlé sestře, které končí tím, že první je zahrnuta odměnami a druhá potrestána. V další možné verzi dívku zanedbává její macecha nebo ji nutí, aby vykonávala ty nejhorší domácí práce. Tyto hrdinky se dají stejně dobře interpretovat z mužského hlediska. Odpovídají kladným i záporným aspektům animy.

Ženský stín se však v pohádkách vynoří jen zřídka, protože ženy nebývají od svého stínu odděleny tak ostře jako muži. Přirozenost a kultura bývají u žen ve větší rovnováze než u mužů. Pokud dojde k odloučení, je to obvykle vlivem anima. Ženská psýché má zjevný sklon k výkyvům mezi já a stínem – pohybuje se mezi já a stínem podobně lehce, jako měsíc dorůstá od novoluní k úplňku a poté opět ubývá. Pokud však k oddělení od stínu u žen dojde, může za to obvykle jejich animus. Existuje jedno skandinávské vyprávění, které vypadá jako reprezentativní příklad ženských problémů se stínem. Problém stínu, jak už to často v pohádkách bývá, se tu proplétá s problémem anima.

Otrhaná kapuce

Král a královna, kteří neměli vlastní děti, adoptovali malé děvčátko. Jednoho dne, když si dívka hrála se svým zlatým míčem, přilákal balonek malou žebračku a její matku. Král a královna je chtěli odehnat, ale malá žebračka řekla, že její matka ví, jak by mohla královna nabýt plodnosti.

V paláci tedy starou žebračku počastovali vínem a ona pak královně poradila, že se musí před spaním vykoupat ve dvou nádobách a vodu z nich vylít pod postel. Druhý den prý uvidí pod postelí dvě květiny – jednu světlou a jednu temnou. Světlou květinu, ale právě jen tu jedinou, má královna sníst.

Královna se zachovala podle rady, a když ráno tu světlou, skvoucí květinu okusila, zachutnala jí natolik, že nemohla odolat a snědla i tu černou, ošklivou. Když přišel její čas, dostala dcerušku, která však byla šedá a ošklivá a přicválala na kozlovi. V ruce držela dřevěnou měchačku a hned od začátku uměla mluvit. Po ní přišla ještě druhá, mladší, čarokrásná dcera. Té ošklivé dali jméno Otrhaná kapuce, protože měla hlavu a část tváře pokryté zmuchlanými chomáčky vlasů. Se svou mladší sestrou se Otrhaná kapuce velmi sblížila. 

Opět se můžeme vydat Za tajemstvím pohádek. Kniha Bruno Bettelheima znovu vychází.

Jednou na Štědrý večer zaslechly venku povyk trollích žen, které tam měly slavnost. Otrhaná kapuce vzala měchačku a vyšla ven, aby je odehnala. Její krásná sestra tomu přihlížela ze dveří, když tu jí jedna z trollích žen utrhla hlavu a nasadila jí místo ní hlavu telecí.

Otrhaná kapuce se se svou nešťastnou sestrou vypravila na lodi do země trollích žen, našla její hlavu pod jedním oknem a zmocnila se jí. S trollími ženami v patách uháněla zpět k lodi a hlavu sestře opět vyměnila.

Po nějaké době sestry dopluly do země, kde panoval ovdovělý král, který měl jediného syna. Když ten král spatřil krásnou princeznu, hned se s ní chtěl oženit. Otrhaná kapuce však měla podmínku – svatba bude jen tehdy, když se králův syn ožení s ní; a tak, i přes protesty prince proti vnucenému sňatku s Otrhanou kapucí, král vystrojil dvojí svatbu.

Ve svatební den řekla Otrhaná kapuce princi, aby se jí zeptal, proč jezdí na tak nevzhledném kozlovi. Když se zeptal, odpověděla, že je to ve skutečnosti krásný kůň – a v tu chvíli se kozel v krásného koně opravdu proměnil. Právě tak se stal z měchačky stříbrný vějíř, ze zmuchlaných chomáčků vlasů zlatá koruna a ona sama nabyla takové krásy, že byla ještě pohlednější než její sestra. Svatební veselí bylo nad očekávání šťastné.

Asimilace horního a dolního je zde stejným tématem jako v Princi Ringovi. Stín je opět vykoupen tím, že je vědomě přijat. Z toho by se dalo vyvodit, že stín ženy pro ni představuje stejné potíže jako stín muže pro muže, ale problém je hlubší a dotýká se něčeho archetypického.

Motiv bezdětného královského páru bývá obecně předstupněm zázračného narození výjimečného dítěte. Bezdětnost sama o sobě svědčí o tom, že bylo přerušeno spojení s tvořivým základem psýché a že zeje hluboká propast mezi hodnotami a idejemi kolektivního vědomí a temným životodárným základem nevědomých archetypických procesů proměny. Obě hlavní postavy, krásnou princeznu a Otrhanou kapuci, můžeme pokládat za paralely k Ringovi a Snati-Snatimu. Ringa interpretujeme jako impulz kolektivního nevědomí, který se snaží vytvořit novou formu vědomí. Otrhaná kapuce by však mohla představovat nový impulz k obnovení citových vztahů k hlubinám nevědomí a k přírodě, protože ženy mají v životě za úkol obnovovat citové hodnoty.

Před narozením obou dětí udělala královna všechno možné, aby situaci zlepšila, adoptovala děvčátko. Toto velmi pozitivní rozhodnutí vyvolalo – jako zázrakem analogie – oplodňující reakci v matrici nevědomí: díky zlatému míči, který lze pokládat za symbol bytostného Já, přiláká adoptovaná dcerka chudou dívku s její matkou. Funkcí symbolu bytostného Já je sjednocovat temné a světlé aspekty psýché. V tomto případě se konsteluje matka příroda: žebračka v pohádce ztělesňuje instinktivní vědění, které patří k přírodě. Dává královně jedno značnou radu – vodu, v níž se umyje, má vylít pod postel a později má sníst jednu z květin, které tam vyrostou. Uchovat špinavou vodu v ložnici pravděpodobně znamená, že by královna neměla odmítat svou vlastní temnou stránku, ale akceptovat ji ve svém nejintimnějším okolí. V této špinavé vodě – ve stínu – totiž spočívá její vlastní plodnost. Vypadá to jako prastaré mateřské tajemství.

Světlá a temná květina předjímají protikladnost obou dcer. Znamenají jejich doposud nenarozené duše a symbolizují také cit. Když královna snědla obě květiny místo jedné, odhalila tím touhu integrovat úplnost, a nikoli jen světlejší stránku nevědomí. Svým činem však zároveň spáchala hřích neposlušnosti – beata culpa, vinu, jež je zdrojem štěstí. Vyvolá sice nové potíže, ale současně umožní vyšší poznání. Tento motiv nám připomíná prince Ringa, který otevřel dveře do zakázané kuchyně a našel tam Snati-Snatiho.

Michal Černoušek,český psycholog a pedagog, v knize Děti a svět pohádek dokázal velmi čtivě zprostředkovat přesahy psychologie do světa dětí a pohádek. Poznáte Perníkovou chaloupku jako příběh o dvou domovech a sourozenecké solidaritě, Sněhurku a sedm trpaslíků jako obraz žárlivosti a narcismu nebo Červenou Karkulku jako příběh o pokušení.

Otrhaná kapuce jako stín nové životní formy je plná života a iniciativy. Rychlý růst ukazuje na její démonické vlastnosti a duchovní povahu, zatímco kozel, na kterém jezdí, je zvíře Thorovo a naznačuje dionýský, chtonický a pohanský svět, k němuž Otrhaná kapuce patří – měchačka ji charakterizuje jako čarodějku, jako bytost, která stále něco vaří, která rozdmýchává bouři citů, jež vás přivedou do varu. Zcuchané chomáčky vlasů na hlavě a na tváři jsou znamením jejích animálních rysů a zároveň symbolem určité posedlosti animem. Když je v některých příbězích hrdinka pronásledována svým otcem, nasadí si na hlavu kožešinovou kápi – v tomto činu rozpoznáváme regresi do zvířecí sféry, jejímž důvodem jsou problémy s animem. Vypadá to, jako by na Otrhané kapuci ulpívalo zvířecí nevědomí, což znamená posedlost zvířecími pudy a emocemi. Podobně jako u Snati-Snatiho se však jedná jen o cosi vnějšího.

V severských zemích je pohanská vrstva nevědomí ještě velmi živá a o trollech se říká, že měli svůj svátek zimního slunovratu právě o Vánocích. Když se na ně zvědavá princezna dívala ze dveří, sebrala jí trollí žena hlavu a nasadila jí hlavu telecí. Podle severského lidového podání mají trollové často kravské ocasy a z výměny hlavy můžeme usuzovat, že princeznu fascinovali; v pravém slova smyslu „ztratila hlavu“ a posedly ji obsahy kolektivního nevědomí. Jako kráva se jeví hloupá, nešikovná a neschopná se vyjádřit. Celý její citový život se dostal pod kontrolu temných sil nevědomí a v jejím vnitřním světě se náhle dějí věci, které nedovede vyjádřit. Otrhaná kapuce je schopna trolly přelstít a svou sestru z tohoto stavu vysvobodit, protože s trolly do jisté míry sdílí jejich podstatu. Stejně jako Snati-Snati, který věděl lépe než Ring, jak přemoci obry.

***

Knihu PSYCHOLOGICKÝ VÝKLAD POHÁDEK zakoupíte na našem e-shopu.