Je třeba komunikovat s lidmi s demencí s citem a porozuměním

Koupit na e‑shopu

Každý, kdo pečuje o starého a dezorientovaného člověka, ať je to rodinný příslušník, nebo pečovatel v sociálních službách, dříve či později začne řešit otázku, jak s takovým člověkem komunikovat. Jak postupuje omezení a snižují se schopnosti na straně nemocného, tak se současně zvyšují nároky na pečující osobu. Protože se jedná o dynamický proces, je nasnadě, že každý den přináší nové situace a není vůbec snadné při jejich variabilitě vždy reagovat správně. Proto přichází pomoc v knižní podobě: Komunikace s lidmi s demencí s podtitulem 100 otázek pro praxi. Její autorka má mnohaletou praxi ve zdravotnictví a sociálních službách a odpovědi tedy vychází především z jejích zkušeností.

Kniha je rozdělena do 8 větších kapitol, z nichž každá se věnuje konkrétnímu tématu:

Obecné základy komunikace a interakce, Demence a její důsledky pro proces komunikace, Komunikace podle různých modelů péče, Komunikace v sociální péči, Každodenní péče a demence, Náročné chování u jedinců s demencí, Komunikace pro potřeby pracovníků a Etika a komunikace.

Celou knihou se vine jak červená nit důraz na zachování důstojnosti člověka postiženého demencí. Zároveň autorka nepopírá, že ze strany pečující osoby je třeba vynaložit velké množství energie a empatie. V okamžiku, kdy začnou selhávat tradiční metody komunikace, nastupují validační techniky. Těm se musí pečující osoba naučit, aby zaprvé dokázala i nadále dezorientovanému člověku pomáhat a zadruhé sebe ochránila před stresem, frustrací a pocitem vlastního selhání.

Z německého originálu 100 Fragen zur Kommunikation mit Menschen mit Demenz přeložila Ingeborg Fialová.

Jak se vyvarovat chyb při péči o člověka s demencí poradí stejnojmenná příručka 100 chyb při péči o lidi s demencí.

Ukázka z knihy

Komunikace je základní lidskou potřebou, ať už jsme zdraví, či nemocní nebo máme nějaký deficit. Komunikovat jeden s druhým – verbálně či neverbálně – je pro člověka životně důležité. Skrze kontakt s druhými se stáváme součástí společenského života a nejsme izolováni. Toto pojítko se společností nesmí být zpřetrháno ani v nemoci.

Přání komunikovat a být pochopen má jak pečovatel, tak člověk s demencí. Pečovatelé by měli přizpůsobit komunikaci stadiu demence a konkrétní situaci. Říkáme například: „Prosím, oblečte si tu blůzu“ a očekáváme, že naše žádost bude vyplněna. V pokročilých stadiích demence to ale už není tak jednoduché; k vyplnění žádosti je třeba různých předpokladů, které už nejsou automatické. Člověk musí napřed vědět, co je blůza a co znamená „obléct“, čili že pravý rukáv se musí natáhnout na pravou paži a levý zase na levou, což je komplexní činnost, která vyžaduje jistý stupeň uvědomění a koordinace. V takovém případě by pomoc s oblékáním měla probíhat po jednotlivých malých krocích s pantomimickou podporou.

Vyrovnat se se smrtí rodičů pomůže americký psycholog Alexander Levy ve své knize Sbohem, mami, sbohem, tati.

„Lidé s demencí potřebují a vychutnávají si rozhovory, pokud jsou jim přiměřené.“5 Pro pečovatele to znamená, že by měl klienta při jeho činnostech provázet a vést podle situace a jeho aktuálních potřeb.

Co se stane, schází-li přiměřená komunikace? „Přetržení kontaktů je nebezpečné…“6 Toto nebezpečí musí být zažehnáno, jinak hrozí jedincova celková izolace. Pokud někoho ignorujete, protože mu nerozumíte anebo máte naspěch, pak se k němu chováte bez respektu. Řekněte svému svěřenci raději přímo, že nemáte čas nebo že mu nerozumíte. Možná se mu to nebude líbit, je to ale zdvořilejší a upřímnější než odejít bez jakékoli reakce.

Péče o klienta by nikdy neměla probíhat mlčky: Vždycky říkejte, co právě děláte, říkejte to krátce, jasně, srozumitelně, aby vás člověk s demencí pochopil a necítil se trapně. Čili spíše než „snězte všechno“ raději „snězte, prosím, ještě ten květák, co máte na talíři“.

Neměli byste se přestat někým zabývat jen proto, že to stojí čas a energii. Díky vaší schopnosti komunikovat dostává jedinec se sníženými kognitivními schopnostmi šanci účastnit se aktivně rozhovoru, sdělit svůj názor, posílit si sebevědomí.

Oslovení plurálem ve stylu „Jakpak se nám dnes daří?“ se patrně nedá vymýtit. Pečovatelé tímto „my“ velkoryse vtahují klienty do svého kruhu. Ale toto „my“ vlastně nemá reálné opodstatnění, není to „my a zbytek světa“. „I když to myslíte dobře, je užití oslovovacího plurálu neprofesionální a bezdůvodné. Kladete-li důraz na to, abyste se vyjadřovali jasně a s respektem ke klientovi, pak si používat toto oslovení rychle odvykněte.“59 Ani tykání není vhodné. V našem kulturním okruhu je obvyklé člověku vykat a oslovovat ho jeho příjmením. Něco jiného je, jestliže si se svým svěřencem důvěrné tykání a oslovování křestním jménem domluvíte. K přechodu k tykání ale nesmí dojít z jednostranného rozhodnutí pečovatele – to by byl projev nadřazenosti.

Stárnutí, paliativní péče a prožívání zármutku u osob s mentálním postižením od Terezy Cimrmannové - to je kniha určená pro rodinné příslušníky osob s mentálním postižením a pracovníky pomáhajících profesí.

Uvažujte: Proč svému svěřenci tykáte? Opravdu proto, že k němu máte důvěrný vztah? Sociolog Erving Goff man mluví v této souvislosti o „neseriózním užití stigmatizujících oslovení“.60 Jestliže vám váš svěřenec vyká a vy mu tykáte, pak se tím stavíte na vyšší komunikační stupínek, což je devalvující a urážlivé.

Může být, že klientovi připadá oslovování křestním jménem důvěrnější a je mu příjemnější. Pak ho můžete křestním jménem oslovovat, ale zůstat u vykání. Speciální případ může být, že se žena – když se třeba považuje za mladé děvče – dá raději oslovovat svým dívčím jménem než jménem svého manžela.

Autorka Katja Pape-Raschen vystudovala sociologii a sociální behaviorální vědy. Mnoho let pracuje ve zdravotnictví a v současnosti provozuje lůžkové zařízení pro lidi s demencí v německých Brémách.

Knihu Komunikace s lidmi s demencí zakoupíte na našem e-shopu.