Problém homogenních a heterogenních tříd

Být či nebýt, zřídit či nezřídit, homogenní či heterogenní? Toť jsou otázky, které si každoročně pokládají stovky ředitelek mateřských škol po zápisech, když se dozvědí, jaké děti jim nastoupí.

Někdo je bytostně přesvědčený, že homogenní složení třídy je to jediné správné, někdo smýšlí přesně opačně. Někomu to je de facto jedno, a tak se zařídí podle toho, jak to zrovna je, a nijak nad tím nepřemýšlí. Kde je ale pravda? A je vůbec nějaká pravda? Nestojíme před otázkou podobnou, jako je ta, jestli byla první slepice, nebo vejce? Dokážeme na něco podobného najít odpověď? Jedna, kterou jsem kdysi slyšel, zní ‚kohout‘, jenom si nedovedu představit, jaká by byla realizace, kdybychom se v této problematice pokusili najít řešení typu kohout. Myslím si, že tak jako tak budeme muset zvolit buď slepici, nebo vejce. Případně obojí, pokud nenajdeme jednoznačnou průkaznost, že jeden systém je o tolik lepší než ten druhý. Pojďme si tedy teď oba dva představit ve světle dobrém i špatném.

Homogenní třída – pro

Neboli třída dětí se stejným věkovým složením. Samozřejmě musíme počítat, že někdo je narozen v září jednoho roku a někdo až v srpnu toho následujícího, ale i tak je určitě v jednom okamžiku všem například pět let a zároveň není nikdy věkový rozdíl mezi dětmi větší než 365 dní. Tak vypadá věkově homogenní třída. V době totality mělo státní zřízení jednotnou výchovu, jednotné cíle a spělo k jednotné společnosti, odtud pramení dlouhodobé zalíbení v tomto systému. Hlavní argumenty jsou následující (odposlechnuto z mnohých diskuzí s kolegyněmi): „Nemusím připravovat několik činností najednou, protože všechny děti jsou na tom stejně.“ „Je to pěkně všechno při jednom, každý rok má své a můžu se na to krásně soustředit. Péče – objevování – příprava na školu.“ „Člověk se nemusí na nikoho ohlížet, prostě jedeme všichni nastejno.“

Homogenní třída – proti

„Není nic nespravedlivějšího než stejné zacházení s nestejnými lidmi“. Tento citát shrnuje veškerá negativa homogenních tříd, protože v nich jsou si děti podobné jedině věkem. Považme. Šestileté dítě s IQ 130 je mentálně na úrovni průměrného osmiletého, tedy s IQ 100. Takové dítě je v šesti letech věku šestileté i mentálně. Naproti tomu dítě s IQ 70 je v šesti letech mentálně na úrovni čtyřapůlletého. Všem třem dětem je šest let, jeden je ovšem mentálně na úrovni o rok a půl nižší a druhý o dva roky vyšší. Homogenní třída jako taková svádí k frontálnosti a jakési unifikaci, kdy se mylně předpokládá, že jelikož jsou všechny děti stejně staré, jsou na tom také všechny stejně s výsledky. Samozřejmě netvrdím, že učitelky v homogenních třídách neindividualizují svou práci, ale tento systém má obecně k této tendenci blíže. Hlavní argument pro homogenní třídy tedy ze svého pohledu neberu v potaz.

Heterogenní třída – pro

Rozložení věku řekněme od tří do sedmi let. Máme dítě, kterému jsou tři roky (budeme počítat den nástupu neboli 1. září), a zároveň někoho, komu již brzy bude sedm let, protože dostal odklad povinné školní docházky. Hlavní klady heterogenní třídy jsou takové, že jsou si děti vzájemně vzory. Ti starší jsou pro ty menší někým, ke komu se dá vzhlížet a dá se od něj kdeco odkoukat. Malí pro velké jsou bezvadný „cvičný materiál“ pro kompetence pečování, pomoci, ohleduplnosti a dalších hodnot. Děti napodobují chování učitele a vzájemně se o sebe přirozeně starají, učí se od sebe a pomáhají si. 

Placená zóna