Jak ani slovem neublížit

Komunikace je totiž důležitá i pro vývoj dětské osobnosti a někdy můžeme ubližovat, aniž bychom o tom věděli. Obzvlášť malé, školkové nebo prvostupňové děti často přebírají názory dospělých včetně názorů na sebe sama – vždyť za svůj krátký život neměly ještě mnoho možností zažít úspěch, něco dokázat nebo nad někým vyhrát. Pedagog má tak v ruce mocný nástroj, kterým může dítěti pomoci, ale také uškodit. Jak vzniká syndrom naučené bezmocnosti, co je Pygmalionův efekt a jak může učitel zvrátit sled událostí ve prospěch dítěte?

Naučená bezmocnost

V roce 1975 Martin Seligman (tehdy student, dnes již známý americký psycholog) prováděl experiment se psy, které rozdělil na tři skupiny. První skupina nedostávala žádné elektrošoky, druhá skupina dostávala elektrošoky, kterým se mohla svou vlastní aktivitou vyhnout, a třetí skupina dostávala elektrošoky bez možnosti situaci jakkoliv ovlivnit. Psi ze třetí skupiny se chvíli snažili bolestivým ranám uniknout, ale nakonec to vzdali a přestali hledat řešení. Následně byli psi uzavřeni do speciálního boxu, ve kterém stačilo, když přeskočí bariéru, a mohli se tím vyhnout dalším elektrošokům, ale ukázalo se, že většina psů ze třetí skupiny pouze pasivně přijímala svůj osud, a přestože měla možnost se zachránit, tak už to ani nezkoušela. Naučili se totiž být bezmocní.

Raději to vzdám

Stejný princip bohužel platí nejen u zvířat, ale také u lidí, včetně dětí. Na ty jsou ve škole kladeny nároky, které ne každé zvládne s lehkostí. Příkladem může být Matěj, o němž jeho maminka píše, že: „... při vyučování neruší, je klidný, ale nepracuje. Nevěří si, nemá žádné sebevědomí. Bojí se, že když něco napíše, že to bude špatně a ostatní se mu budou smát.“ Matěj má problémy s pozorností a s pomalým tempem. Po předchozích zkušenostech se školním prostředím nabyl dojmu, že ač se snaží sebevíc, výsledek je nejistý, a proto to raději vzdal. Naštěstí existují způsoby, jak takové situace změnit k lepšímu.

Úhel pohledu

Důvodem pocitu bezmocnosti je mylná domněnka, že nemá cenu se snažit, protože nad situací nemáme kontrolu. Každý ale většinou máme možnost svou situaci ovlivnit, jen ne vždy vidíme správnou cestu, jak z toho ven. Obzvlášť děti mohou upadnout do pocitu bezmoci velmi snadno a je na nás dospělých, abychom jim z toho pomohli ven a ukázali jim jiný úhel pohledu, vyzdvihli situace, kdy se něco povedlo, kdy se úkol podařil, a vedli děti k tomu, že mohou mít kontrolu nad svým vlastním životem, ačkoliv se někdy nedaří tak, jak si přejeme.

Syndrom neúspěšné osobnosti

Někdy však mohou být příčinou dětských problémů i samotní dospělí a negativně ovlivňovat vývoj osobnosti, třeba v případě, že v dítě naopak nevěří, shazují ho a opakovaně upozorňují na jeho nedostatky. Jak jsem již zmínila výše, děti často přejímají názory dospělých. A pokud jim okolí, rodiče a učitelé tvrdí, že „jsou nemehla, jejich bratr byl v tomhle a onom lepší nebo že nikdy nebude jedničkář, že na to nemá“, srazí to na kolena i silného jedince, natož křehké dětské sebevědomí. Pocit nedostatečnosti a neschopnosti se pak dá shrnout pod pojem „syndrom neúspěšné osobnosti“.

Zdůrazňování neúspěchu 

Na rozdíl od naučené bezmocnosti vytváří tento syndrom okolí dítěte svými poznámkami, zdůrazňováním neúspěchu, porovnávání s druhými, kteří jsou „lepší“ atd. Výsledek je ale podobný jako u naučené bezmocnosti – dítě rezignuje, protože si nevěří, nesnaží se, vyhýbá se úkolům, v horších případech zaujímá vůči svému okolí nepřátelské postoje a najde si místo, kde si může svou „neúspěšnost“ ve škole vynahradit, jako jsou různé party kamarádů, záškoláctví apod. Dítě je nakonec onálepkované jako „problémové“, takže od něj učitelé žádné velké výkony nečekají, dítě přijme svou roli a už se ani o nic víc nesnaží a kruh je uzavřen.