Umění je prostředek sebeprezentace, která vychází z nás samých

Proč si kreslíme, malujeme?

Veronika: Tohle nedokážu říci za někoho jiného, jen za sebe. Myslím, že to je způsob jiného nazírání na svět. Pokud mám potřebu kreslit nebo malovat, současně si vytvářím svůj vnitřní svět, do kterého promítám ten, který mě obklopuje. Také si myslím, že když se někdo rozhodne kreslit nebo malovat, je to vyjádření jeho potřeby. Teď a tady potřebuje malovat.

Markéta: Může to být opravdu z různých důvodů, kreslíme si třeba, když s někým telefonujeme. Ani to nevnímáme, kreslíme automaticky. Když ještě byly běžné pevné telefonní linky, u telefonu bývaly štůsky papírků na poznámky, které byly vždycky pokreslené různými ornamenty. Člověk byl někdy překvapený, co během patnáctiminutového telefonátu nakreslil.

U nás v práci takto vypadá list u kávovaru, tabulka, kam si píšeme čárky za vypitou kávu.

Markéta: Přesně. A proč to děláme? Je to možná nějaký způsob relaxace, uvolnění. Člověk takto nevědomky pouští něco na papír. Výtvarník si kreslí, protože má nějakou vizi, kterou přenese na papír. A najednou se dostane do úrovně, kdy sám kresbu neovlivňuje, ale reaguje na to, co vzniká na papíře. Děláme to asi hlavně kvůli procesu jako takovému.

Kreslení a malování ale nejsou jediné výtvarné činnosti, že? Co k tomu ještě patří?

Veronika: Markéta by určitě řekla grafika, protože ji vystudovala. Patří sem sochařství, plastické umění, všechny kombinované techniky a v současnosti čím dál víc multimediální přístup k umění. Uměním může být cokoli, co vás napadne.  

Markéta: Určitě to jsou i koláže, instalace, performance… Je to jakýkoli pokus vyjádřit nějakou svou myšlenku, zviditelnit ji.

Malé děti se do práce s barvami pustí naprosto svobodně, bez toho, že by měly obavy, co jejich tvoření řekne okolí. Tohle se s věkem někdy vytratí. Proč?

Veronika: Možná to je do jisté míry přirozený vývoj, ale velkou roli určitě hraje kritika v rodině, ve škole, a také mezi dětmi, kdy si nastaví nějakou představu estetiky, kterou se snaží v rámci daného dětského společenství dodržovat.

Markéta: Ano, ovlivní to jak kladná, tak záporná kritika. Ta dítě někam nasměruje. Když je dítě spontánní, nemá hranice a zatím nemá ani vědomosti o tom, jak by se věci daly dělat, projevuje se bezprostředně. Jakmile začne mít nějaké informace, začne věci porovnávat, cítí se být svazované a přestane si tolik věřit. Ani si to neuvědomuje. Spontaneita odchází pryč a těžko se k ní vracíme.

Obavy z hodnocení ostatními někdy doplní i výrazná sebekritičnost. Setkáváte se s tím u svých kurzistů? 

Markéta: Ano, hodně, záleží přitom na povaze daného člověka. Většinou jsou zbytečně moc sebekritičtí. Jsou ale lidé, kteří sebekritičnost nemají a na jejich práci je to ohromně vidět. Přestože by se dalo říci, že člověk u vedlejšího stojanu je na tom mnohem lépe, práce člověka, který není výrazně sebekritický, je mnohem volnější, svobodnější, otevřenější… Blíží se umění.

Veronika: A takový člověk si to pak daleko více užije. Když na tom, co tvoří, nehledá pořád nějaké mouchy, mnohem lépe to prožije a tvorba mu přináší potěšení. Uvolnění, relaxace…, to vše přijde s tím, že na svou práci nekouká kritickým okem.

Když ale ony ty kresby a malby ostatních lidí jsou tak dokonalé…

Markéta: Tenhle pocit souvisí s kritikou a sebekritikou. Pokud někdo něco takového pořád opakuje, možná je to projev jeho neschopnosti podívat se na to, co sám dokáže. Je dobré nedívat se pořád všude okolo a říkat si, že ostatní jsou lepší.

Veronika: Je to něco, co přichází s kulturou lajků na sociálních sítích, kde se vytváří speciální estetika, které chtějí mnozí dosáhnout a některým se to i podaří, ale za tu cenu, že sami sebe potlačí. Je to směr, se kterým nemůžu souznít. Pořád si myslím, že umění je prostředek sebeprezentace, která ale přichází zevnitř.

A co děláte, když máte v kurzu někoho, kdo tohle v sobě má, bude vám tam chodit kolem stojanů a říkat: „Ale, jé, ten to má tak krásný a já jsem tu draperii úplně pokazil.“

Markéta: Stává se to poměrně často. Snažíme se povzbudit, ale ne nějak falešně. Opravdu vypíchnout, co je na té jeho draperii správně. Aby se na to uměl podívat.

Veronika: Také, když k nám člověk chodí do kurzu už nějaký čas, se mu snažím dávat úkoly, o kterých vím, že je zvládne lépe. Aby si před sebou pořád nestavěl svoje: „Nejde mi to, nejde mi to.“ Obě poznáme, jestli mu jde lépe malba, nebo kresba, jestli lépe pracuje s tužkou, nebo s něčím jiným, a v tom ho podpoříme. Nestavíme ho před velké výzvy, dokud se neztotožní se svou prací.

Vedení k malbě, kresbě a dalším výtvarným činnostem provázejí různé přístupy, od svobodného, plného experimentů, zaměřeného na proces, po něco, co jsem zažila na jednom workshopu, kde účastníci dostali listy z kalendáře s Klimtovými skicami, kopíráky a plátna… Já jsem se pochopitelně vzbouřila a malovala po svém. Co je vám bližší? Že se ptám…

Markéta: Je skvělé, že jste zůstala svá. U nás se snažíme nepracovat podle fotografie. Samozřejmě se tomu úplně nevyhneme. Když se chceme naučit malovat krajinu a je právě zima, takže nemůžeme jít malovat ven, vezmeme si na pomoc staré mistry nebo současné malíře. Díváme se na to, jak krajinu malují oni, a jejich obraz nepřemalováváme. Inspirujeme se tím, jak vytvořil v krajině prostor, jak míchal barvy, jak táhl štětcem… Můžeme si samozřejmě přemalovat třeba Klimta, ale to si pak můžeme také lepit ubrousky na květináče, což je dekorativní věc, kterou zvládne každý.

Veronika: Tyhle věci nezatracujeme, je to forma relaxace v našem rychlém světě, ale naše cesta ani cesta našeho ateliéru to není. U nás tohle nenajdete. Jsou jiná místa, kde si mohou tvořit takovýmto způsobem.

Markéta: Myslím, že ti, kdo k nám chodí, vědí, co u nás najdou. Buď hledají dekorativní tvoření, kterému se nevěnujeme, a odejdou, nebo přijdou na to, že se dá malovat i jinak.

Loni v létě váš ateliér pořádal příměstský tábor s dětmi. Jak se to povedlo? 

Markéta: Myslím, že výborně, a na toto léto už chystáme další běh. Nadšené byly jak děti, tak my dvě. Měly jsme s Veronikou nejdříve trochu obavy z toho, jak zvládneme intenzivní pětidenní akci, kdy jsou zde děti do odpoledne, obědvají tu. Mezi dětmi byl i větší věkový rozdíl, mezi samými děvčaty jsme měli jednoho kluka, a i to vyšlo skvěle. Braly jsme děti ven, kombinovala se malba venku s ateliérovou, děti výtvarně zpracovávaly návštěvu botanické zahrady, mluvily jsme s nimi o umění. A na závěr tábora proběhla vernisáž pro rodiče, kde se dokonce podávalo i občerstvení… Těším se na letošní ročník a doufám, že všechno dobře dopadne.

Veronika: I když jsme měly nějaké obavy a já jsem po celém dni odcházela unavená, byla jsem i nabitá energií do dalšího dne. Nakonec jsme si s Markétou říkaly, že doufáme, že si to děti užily podobně jako my. (obě se smějí)

V táboře se promítlo to, o co se snažíme i v běžných kurzech, tedy nízký počet účastníků na lektora, protože každý, tedy i děti, potřebuje, aby měl lektora chvíli jen pro sebe. Potřebují zpětnou vazbu, která se týká právě jejich práce, ne takovou tu všeobecnou.

Musí mít člověk, který ve školce nebo ve škole vede výtvarné činnosti, mít sám nějaké výtvarné nadání?

Markéta: Ve školce to asi není nezbytně nutné, ale důležité je, aby si učitelé byli vědomi, že by do dětských prací neměli moc zasahovat právě proto, že děti jsou spontánní. I když se děti ve svém sebevědomí časem zabrzdí, uvidí, co vzniká okolo, a dříve nebo později se setkají s kritikou, je pořád potřeba podporovat v nich radost a nechat vše přirozeně plynout. Na to, abychom vnímali hlavně to, co každé dítě potřebuje, nemusíme být přímo výtvarníci. Na základní škole by ale učitelé výtvarné výchovy měli mít nějaké základy.

Veronika: Myslím, že učitele musí tato činnost bavit. Děti by měly vidět, že z toho má učitel radost, jak z vlastní práce, tak z jejich výtvorů. Že nejde jen o kolonku, kterou musíme splnit.

Setkala jsem se s tím, že – asi z důvodu časové úspory – někdy učitel výtvarnou práci dítěte či dospělého dokončí. Co si o tom myslíte?

Markéta: Mně přijde strašné sahat někomu do práce.Pokud potřebuju něco vysvětlit, vezmu si papír vedle a kreslím nebo maluju s ním. Někdy se stane, že si na kurzu účastník o podobný zásah, o to, abychom mu něco někam namalovaly, řekne, ale my se tomu s Veronikou snažíme vyhnout.

Veronika: Umění má být autorské, jakmile do něj někdo začne zasahovat, tohle se vytrácí a vyvstává otázka, kdo je vlastně autor.

Markéta: Nejde o to, že bychom s Veronikou nechtěly vysvětlovat, naopak. Jakmile nastane nějaký problém, namalujeme danou část na papír vedle. A i kdyby účastník pak naše tahy jednoduše obkreslil, stejně to je něco jiného, protože si je maluje sám.

Váš Ateliér 45, který jste před sedmi lety založily, nabízí kurzy především dospělým. Co u vás lidé v kurzech najdou?

Veronika: Kresbu, akvarel, malbu, figurální kresbu, kaligrafii… Nabízíme také přípravu na talentové zkoušky, což je vedle kaligrafie naše vlajková loď. Hodně nás to baví, vidíme v tom smysl. Vedeme také kurzy pro děti.

Markéta: Jsme asi jeden z mála ateliérů, kde je vždy na figuru zajištěn živý model. Mnohde se figura kreslí a maluje podle knížek, třeba podle anatomií, což je samozřejmě skvělý studijní materiál, kterému se ale kurzisti mohou věnovat doma. U nás je ale pokaždé mužský nebo ženský model a kurz vede skvělý lektor, kostýmní výtvarník s dlouholetou praxí.

Zastavme se ještě u kaligrafie, která je, jak říkáte, jednou z vašich vlajkových lodí. Co vás k ní přivedlo, co je na ní tak zajímavého?

Markéta: Písmo je každému blízké, často nám to říkají i lidé na kurzech. „Kreslit, to já nemůžu, neumím, ale psát, to ano.“ Sama si nedovedu představit, že bych neuměla psát, zaznamenat svou myšlenku. Ručně psané písmo pomalu vymizelo, ale myslím, že lidem chybí. Proto se k tomu vracíme. Když píšeme rukou, čas se zpomalí, i jinak dýcháme…

Veronika: Tohle se stává i u malby a kreslení. Lidé se do toho ponoří, všechny starosti zůstanou někde za dveřmi. Přináší jim to obrovské uvolnění.

Markéta: Možná to je podobné automatickým kresbičkám u telefonování, děláme to všichni. A všichni také píšeme, je to naše potřeba. Navíc písmo je neuvěřitelný vynález, nebýt jeho, nepřečteme si knihy.

Teď jste úplně skvěle popsaly fenomén flow neboli plynutí, které nastane, když se do něčeho naprosto zabereme.

Markéta: Teď jste nám skvěle odpověděla na svou otázku. (všechny se smějeme)

Setkáváme se v době, kdy ještě prezenční kurzy pořádat nemůžete a jedinou možností zůstávají webináře, on-line kurzy a individuální lekce. Těšíte se, až budete moci zase otevřít?

Markéta: Ano, moc. Webináře a on-line lekce mají každé něco do sebe, ale setkávání s lidmi nám chybí. Ostatně lidé, kteří k nám chodí déle, vytvořili různé skupinky. Sama víte, že jste se v kurzu už všichni znali.

Veronika: Myslím, že k nám lidé chodí i pro atmosféru, kterou se snažíme vytvořit. Sníme o větším ateliéru, kde budou stejně jako tady vonět barvy, kde bude to, co postrádáte v práci. Prostředí ateliéru pak umožní člověku rozlet…

Markéta: Zejména když k tomu přidáte punkové prostředí Karlína. (obě se smějí)

Co vás osobně přivedlo ke kresbě, malbě a kaligrafii?

Veronika: Kreslím si od chvíle, kdy jsem dostala do ruky tužku. Miluju vůni papírnictví a obchodů s výtvarnými potřebami. Kdyby mě chtěli poslat do lázní, stačilo by, aby mě posadili do takového obchodu. Moje první dětská představa o tom, co budu dělat, byla prodavačka v papírnictví. (Markéta se směje a říká, že je jasné, proč si Veronika přestěhovala sklad jejich e-shopu k sobě domů.)

Markéta: Kreslila jsem jako každý odmalička a zůstalo mi to. Hodně mě v tom podporoval táta, stavěl přede mě různé výzvy a mě to moc bavilo. V pěti letech jsem namalovala zátiší s lahvemi, malovala jsem tátovy portréty, všechno mám schované. Do výtvarky jsem začala chodit dříve než do školy. Prostě se to se mnou táhne. (usmívá se)

Mgr. Marie Těthalová

Foto Lukáš Kozel

Veronika Kostová po maturitě na Střední odborné škole výtvarné Václava Hollara pracovala jako textilní výtvarnice v Ústavu bytové a oděvní kultury. Svoji lásku k Francii posléze prohloubila studiem francouzské filologie na Univerzitě Karlově a život ji trochu od umění odtrhl. Vlastní kreativní činnost jí nakonec chyběla natolik, že své znalosti doplnila studiem interiérového designu na škole Intermezzo. Nyní se věnuje, kromě působení v Atelieru 45, vlastní umělecké práci a vytváří návrhy interiérů až po konečné realizace.

Markéta Laštuvková po maturitě dva roky pracovala jako výtvarnice a mezitím třikrát absolvovala zkoušky na AVU v Praze, kam nakonec nastoupila do ateliéru profesora Čepeláka a poté do ateliéru Grafika II profesora Kokolii. Během studií odjela na tříměsíční stáž na Canberra School of Art. Pobyt v Austrálii ji ovlivnil při výběru tématu pro diplomku a krajina se pro její další práci stala zásadní. Kromě působení v Atelieru 45 se zabývá ilustrací, grafikou a fotografií. Má blízko k dětské literatuře, pracovala v malém nakladatelství a návštěvy knižních veletrhů ve Frankfurtu a v Boloni pro ni byly velkým přínosem a inspirací. Z výtvarných technik má nejblíže k akvarelu, malbě akrylem a olejem, v grafice k suché jehle a linorytu.