Když dítě něco provede (sebere někomu hračku, bouchne kamaráda), většinou se snažíme mu vysvětlit, co udělalo špatně, proč se to nedělá, a domluvit mu, aby se příště taková věc už nestala. Přestože se takové rozhovory mohou odehrávat s citem a bez výčitek, stane se, že se dítě chová, jako by mu celá situace byla ukradená. Kouká všude možně okolo, zakrývá si uši, nebo se dokonce směje. To však nemusí znamenat, že je dítě necita a je mu jedno, že někomu ublížilo. Pravděpodobně jde o přesně opačný problém. Pro dítě je daná situace natolik nepříjemná, že ji není emočně schopné zvládnout. Cítí stud, vinu, výčitky, smutek, vztek, to vše najednou, a neví, co s tím. A protože ještě neumí zacházet s emocemi, snaží se jim vyhnout – dělá, že neslyší, nevidí, a směje se, protože to jsou zatím jediné mechanismy, které dítěti pomáhají situaci zvládnout.
Jak můžeme v takové situaci jednat, abychom dítě neuváděli zbytečně do ještě větší tísně a naopak docílili toho, že opravdu pochopí, co se stalo, a poučí se z toho? Rozhodně ne tím, že začneme komentovat jeho nevhodné chování ve smyslu: „Tobě to přijde k smíchu? Co se to s tebou děje?“ Tím bychom totiž způsobili další emoční vlnu, kterou dítě nezvládne, a dostaneme se do bludného kruhu. Když je dítě takto přehlcené emocemi, nemá cenu se pokoušet logicky něco vysvětlovat. Je potřeba počkat, až se dítě uklidní, a teprve v takové chvíli se pokusit – bez výčitek a s nadhledem – popsat situaci, která se stala. Pak teprve je možné s dítětem pracovat, navrhnout možné způsoby řešení situace, která ho rozčílila, a naučit ho tak, jak zvládnout vlastní emoce.
PhDr. Lucie Kvasničková