Čtení nám otevírá brány do jiných světů

Budeme si povídat o čtení. Co to vlastně je?

Čtení dnes chápeme jako druh komunikace, dokážeme díky němu porozumět sdělení někoho jiného.

A můžou číst až děti, které už znají písmenka, nebo se dá číst i s mladšími dětmi?

Číst mohou už i děti, které ještě číst neumějí v klasickém slova smyslu, tedy že by četly nějaké konkrétní znaky. Písmo a psaní je jenom naše domluvená forma, jakým způsobem budeme zaznamenávat sdělení. Sdělení je ale možné předávat i pomocí obrázků. Proto můžeme mluvit o tom, že čtou i malé děti. Jedná se například o obrázkové čtení.

Co je pro děti na čtení tak zajímavého?

Čtení nám otevírá brány do jiných světů, což je zajímavé i pro dospělé, nejen pro děti. Můžeme ty světy objevovat, získávat tím zkušenosti a zážitky, které bychom možná jinak ani neměli. Díky čtení můžeme prožívat nové a nové situace. Ale to podle mého názoru nezávisí na věku, spíš je to o tom, co s námi čtení dělá v obecném slova smyslu.

Čtení je pro nás nejen lákavé, ale je také důležité. I z hlediska budoucího života dítěte je nezbytné, aby bylo od malička vedeno ke čtení a aby v něm rostla láska ke knihám. Čtení formuje a zkvalitňuje naše myšlení, což potřebujeme po celý život. Ukazuje se, že školní úspěšnost závisí hodně na tom, zda děti čtou, nebo ne. Čtení má proto v našem životě nezastupitelné místo a nedá se ničím nahradit.

Čtení nám zprostředkovává různé příběhy, vtahuje nás do nich. Co se děje v hlavě malého dítěte, když mu čteme? Třeba když mu čteme nějakou z knih Petra Horáčka?

Knihy Petra Horáčka jsou naprosto geniální. Dokáže skvěle propojit obrázek s tištěným slovem a i úplně malé děti si dokážou jeho knihy přečíst samy, bez rodičů, jen na základě ilustrací. To je výjimečné.

Když si s dětmi čteme, hraje roli několik faktorů. Na prvním místě je to, co dítě prožívá a co mohou prožívat už i ty nejmenší děti. Jedná se o bezpečí, o blízkost dospělého, který jim čte. Mohou to být rodiče, prarodiče i starší sourozenci. Vytvářejí se přitom emoční vazby, pravzpomínky, které si vybavíme jako velcí.

A co dalšího dítě prožívá?

Jak dítě roste, snaží se poznávat svět. Když mu předčítáme, umožňujeme mu naplňovat tuto potřebu. Dítě může poznávat nové věci, učit se je. Seznamuje se s novými slovy, zjišťuje, jak je svět bohatý, krásný, barevný… S tím souvisí i skutečnost, že se nám v hlavě začne odvíjet pomyslný film, což platí i pro dospělé. Mluvené slovo se přetváří v konkrétní obrazy. Pokud dítěti vybereme knihu, která je pro něj vhodná, má pak pocit, jako by příběh samo prožilo. Vžije se do něj a získává tím bohaté zkušenosti, spoustu dovedností a znalostí.

Ve své práci se zabýváte čtenářskými strategiemi. O co se jedná? Co si pod tím pojmem můžeme představit?

Jako dospělí už nad svými čtenářskými strategiemi nepřemýšlíme, protože se nám při čtení vytvářejí v hlavě obrazy, probíhají myšlenkové pochody, snažíme se porozumět, co se v příběhu děje, a to probíhá automaticky… Protože jsme čtenáři zkušení, vůbec už o tom nepřemýšlíme. V tomto kontextu mluvíme o čtenářských dovednostech.

Dříve se předpokládalo, že se porozumění textu vyvine tak nějak samo a že stačí, když dítě prostě čte. To je pochopitelně do jisté míry pravda, ale záleží hodně na rodinném prostředí. Dnes si už uvědomujeme, že je to dovednost jako každá jiná a že nestačí, aby se dítě naučilo dekódovat písmenka, ale že se musí pracovat s porozuměním textu.

V zahraničí se hojně využívá čtenářských strategií, někdy se mluví i o strategiích porozumění. Jde o to, že já jako začínající čtenář se vědomě rozhodnu použít nějaký postup, abych pochopila, co čtu. Je to, jako bych se učila péct bábovku. Na začátku půjdu podle nějakého receptu, ale ve chvíli, kdy si postup zapamatuji, už pracuji automaticky. Podobně to funguje u začínajících čtenářů. Prvňákovi nebo druhákovi vysvětlíme, že by si měl přečíst úryvek textu a zkusit třeba odhadnout, jak se to bude vyvíjet dál. Pak by se mohl zamyslet nad chováním literární postavy, představit si ho. Dítě se učí používat jednotlivé strategie a postupně si je zautomatizuje.

Funguje to tak i v předškolním vzdělávání?

Úplně ne, protože předškoláci ještě nečtou. V mateřské škole je tím, kdo používá čtenářské strategie, pedagog. Když má pro děti připravenou knihu, neznamená to, že ji jen tak otevře, ale že si promyslí, která místa v příběhu by pro děti mohla být z hlediska porozumění obtížná. Přemýšlí o tom, co je v příběhu důležité a co je v něm hlavní myšlenka, a jak může dětem pomoci, aby ji objevily. Neznamená to, že by dětem příběh vysvětloval, ale že jim položí otázky, které je ke smyslu příběhu navedou.

PhDr. Eva Koželuhová, Ph.D., se narodila v roce 1976. Vystudovala Učitelství pro MŠ na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, následně obor Pedagogika předškolního věku a doktorský studijní program Pedagogika, oboje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Mnoho let pracovala jako učitelka mateřské školy. V současné době působí jako odborná asistentka na katedře preprimární a primární pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Západočeské univerzity v Plzni, kde se podílí na přípravě budoucích učitelů předškolního vzdělávání. Kromě toho se věnuje lektorské činnosti pro učitele v rámci jejich dalšího vzdělávání.