Škytavku, chrápání, mravenčení známe všichni, malí i velcí

Lidské tělo je velké téma. Není ale pro malé děti až moc velké? Co je na těle tak zajímavého?

Domnívám se, že v dětském věku, v době, kdy rosteme, se naše pozornost upírá na tělo čím dál více. Začneme si všímat, co se s námi děje, napadají nás různé otázky a hledáme na ně odpovědi. U zjevných věcí jsou odpovědi také zjevné, najdeme je i na konci knihy. Jsou to jevy, které mají celkem snadné vysvětlení, jako je třeba krkání, kýchání, zívání, pocení nebo třeba kručení v břiše. Prostě situace, které v sobě neskrývají žádnou záludnost.

Jak se ale v dětském věku človíček učí svoje tělo postupně ovládat, může ho zaskočit, že ho tělo najednou neposlechne, že se stane něco nepředvídatelného, co nedokáže ovlivnit nebo zastavit. Může se mu zdát, že se tělo chová záludně, a samozřejmě ho v tomto věku nenapadne zrovna tohle označení. Mně ale přišlo, že slovo záludnost pěkně zastřešuje všechny jevy, které se s tělem mohou stát. Myslím, že některé z věcí, kterým se kniha věnuje, by mohly děti až zastrašit nebo šokovat, možná by si s nimi nevěděly rady. Když jsem byla malá, určitě by mi nějaké vysvětlení věcí, které mě překvapily, pomohlo. Inspiraci čerpám i od své dcerky, impulsem pro knihu byla situace, kdy si přeseděla nohu při skládání stavebnice. Vyskočila s děsem v očích a křičela, jak ji noha strašně bolí. Říkala jsem jí: „Aha, to budeš mít určitě mravence v noze.“ Začala se prohlížet, vyděšená ještě více. „Já tam žádný mravence nemám, nikde je nevidím.“ Vysvětlovala jsem jí, že se to tak jen říká, čím je mravenčení způsobené a jak se ho zbavit. Podobných situací, kdy dítě netuší, co se děje, je v dětství docela dost. Určitě je užitečné, když budou potřebné informace mít, lépe se se svým tělem sžijí, budou mu rozumět. Největší strach máme vždycky z věcí, o kterých nic nevíme.

Vaše kniha je plná záludností lidského těla. Co vás na nich tak zaujalo a zajímá?

Vlastně mě fascinují doteď. Stavů, které v těle nastávají, je mnohem více, není to jen mravenčení. Mají společného jmenovatele: tělo je při nich neovladatelné, vlastní vůlí s nimi nic nezmůžeme. A to je až uchvacující. Jak tělo dozrává, učíme se je ovládat, koordinovat, ale stejně nastane okamžik, kdy je naše vůle vůči tělu, tedy hmotě, bezbranná. Přijde mi to až roztomilé, protože bez ohledu na to, co je to za člověka, jaké má postavení, kolik je mu let, v jaké je životní nebo jiné roli, jsme si v těchto věcech všichni rovni. Najednou nás to odhalí, prostě chrápeme, dostaneme křeč nebo nás přepadne škytavka, a co s tím…

Vždycky si říkám, jak to dělá třeba britská královská rodina, když někoho z nich přepadne škytavka. 

Některé věci se dají ovládat a na tyto situace má své recepty a odpovědi určitě etiketa. 

Mžitka, škytka, brňavka… Pamatuju si, jak mě jako malou tyhle věci tu a tam zaskočily. Která záludnost je pro vás ta nejzáludnější?

Asi brňavka. Nedávno mě skolila opravdu hodně, málem jsem se skácela k zemi. Dcerka na mě koukala, foukala mi na loket a přešla do pečovatelské role. Nemohla tomu uvěřit, protože jsem se bouchla vlastně docela málo, ale přesně do toho citlivého místa. V takovou chvíli máme mžitky před očima, ani tomu nevěříme, jak šíleně to bolí a jak dlouho trvá, než to odezní. A přitom kdybychom se uhodili o milimetr vedle, byla by to relativní pohoda.

Takhle jsem jednou „skolila“ svého muže, gestikulovala jsem a trefila se „na komoru“. A on tam pak chudák seděl v šoku a vzpamatovával se.

Se šokem sama zkušenost nemám, ale ke kapitole o něm mě inspirovalo kamarádovo vyprávění. A trochu to je v knize zkombinováno se situací, kdy si dcerka přivřela prst do dveří. Kamarád onehdy popisoval, že se mu právě toto také stalo, upadl do šoku a najednou jako by vše sledoval zvenku, pozoroval, co všechno se mu s tělem postupně děje. Vůbec to nedokázal ovlivnit, a přitom vše odstartovalo jenom to drobné zranění. A to už bych označila za velkou záludnost. Reakce těla je při šoku velmi komplexní, rychlá a přichází v různých vlnách. Kamarád byl asi nejvíc překvapený z toho, že se o něj v určitých fázích museli dokonce postarat ostatní přítomní.

Na malé děti často někdo sahá, pusinkuje je a hladí, aniž by se mohly samy rozhodnout, že to dovolí. Také záludnost, která vede k tomu, že nemají úplně pod kontrolou, co se s jejich tělem děje. Je to v pořádku?

Podle mého názoru rozhodně ne. V poslední době se tohle téma naštěstí začíná objevovat ve veřejném prostoru, mluví se o tom, že tělesný kontakt v jakémkoli věku a postavení zúčastněných by měl být konsenzuální, založený na oboustranném souhlasu. Za mého dětství tomu tak nebývalo a pamatuji si, že mi to nebylo vždycky příjemné. Na druhou stranu se sociální vztahy budují i díky tělesným kontaktům. Všechny doteky, vůně i chutě prostě k poznávání světa a lidí kolem nás patří. Důležité je, aby se nic z toho nedělo vyloženě proti vůli dítěte. Rodiče, prarodiče a další blízcí příbuzní snadno malé dítě zmanipulují, zneužijí jeho důvěru a řeknou si, že se třeba zas až tak moc nestalo, když jde o „pouhé“ pohlazení po vlasech nebo pusu na tvář.

Toto téma je ovšem velice diskutabilní a faktem zůstává, že budování vlastní identity, hranic osobního prostoru, svobodné vůle, respektu a sebehodnoty se utváří už od raného dětství. Ale není to tak složité. Jako v mnoha dalších případech i tady pomáhá otevřená komunikace plná vnímání, empatie, trpělivosti a lásky. Někdy dítě odmítá fyzický kontakt třeba s velmi starou prababičkou a vykřikuje přitom, že mu prababička nevoní. Přitom se může ukázat, že pravý důvod odtažitosti tkví v tom, že prababičku chodí rodina navštěvovat jen párkrát do roka a dítě si ji od minulé návštěvy vlastně už ani nepamatuje. 

I když je vaše kniha spíše nevážná než vážná, týká se vážných věcí – nevážně. Proč jste se tak odvázala? Neměla jste chuť napsat něco serióznějšího?

Humor je mi vlastní. Už kniha Překlep a Škraloup, na které jsem se autorsky podílela, spustila tohle nasměrování. Humor mi přijde prostě moc důležitý, a když baví mě, může tím pádem bavit i čtenáře, a především děti. Vždycky říkám, že moje knihy jsou testovány na dětech. Pokud se jim informace podává suše, nedokážou udržet pozornost, nebaví je to, zapomenou to. Ale pokud ji spojíme s nějakým prožitkem, nejlépe příjemným, tedy legráckou, spíše si to pak zapamatují, protože legrácku si lépe vybaví.

Chtěla jsem se stylem a v některých ohledech i formálně vrátit právě ke knize Překlep a Škraloup, kde jsou drobné, někdy až pitoreskní poznámky po okrajích stran, které text odlehčují a doplňují. Baví mě hrát si s jazykem, hledat v něm nějaké vtipnosti a postřehy. Byla bych moc ráda, aby v Záludnostech těla zaujaly nejen informace, ale právě i jazykové záležitosti. Pamatuji, jak se u nás doma odmalička vymýšlely různé novotvary, slova, která máme jen my, a to se děje asi v každé rodině. Podobné hrátky s mateřštinou bych ve čtenářích také ráda podpořila. 

Odvázala se i ilustrátorka. Co na její ilustrace říkáte?

Nesmírně se mi líbí, už na samém začátku příprav knihy mě uchvátily. Na grafickou ani výtvarnou část knihy nemám úplně buňky a velice přízemně jsem si představovala vílu Mžitku jako zcela konformní vílu (směje se), třeba takovou, jakou jsme s dcerou jednou našly v čokoládovém vajíčku. Tenkrát jsem si ji dokonce vyfotila, abych ji následně mohla jako vzor poslat případnému výtvarníkovi chystané knihy. Byla to jakási princeznička v nadýchaných šatičkách, se zelenými vlásky a zářivým úsměvem, prostě klišé. Nicméně abstraktní podoba, kterou vymyslela Kristýna Plíhalová, mě moc baví. I v tom, jak se proměňuje. Člověk ji úplně vidí před sebou. Všechny její ilustrace mají duši, dýchá z nich naprosto autentická atmosféra. 

Ilustrace jsou takové bublifukové, nejsou úplně popisné, asi si do nich dítě může promítnout i svůj záměr, že?

Určitě. Děti na jednu stranu hledají detaily, o kterých se píše v textu, vyžadují určitou doslovnost. Zároveň je ale dobré, když ilustrace přece jen ponechávají určitý prostor pro fantazii, možnost dosadit si do knihy to svoje. 

Náš rozhovor budou číst pedagogové. Jak by mohli knihu využít v práci s dětmi?

Snažila jsem se, aby v každé kapitole byly kromě lehké fabulace, které se Mžitka dopustí, také relevantní informace o příčinách jednotlivých jevů a jejich případné zmírnění či úplné odstranění. Konzultovala jsem to i s mnoha lékaři. Myslím si, že v každé kapitole je i určité lehké ponaučení, ovšem nechtěla jsem mentorovat. Okrajově zmiňuji třeba jeskynní malby v Lascaux, což je samo o sobě velké téma – pravěk, mamuti, vývoj člověka. V kapitole o křeči je řeč o hořčíku, tam by se dalo rozsáhleji hovořit o výživě, vitaminech, minerálech a dalších prvcích. Líbilo by se mi, kdyby se učitelé bavili s dětmi třeba i o běžných dětských nemocech, jako jsou například plané neštovice, viz kapitola o svědění. Děti by je následně mohly samy lépe poznat, případně dbát na prevenci, a zároveň i vědět, jak vypadá průběh léčby a zotavování a co mu napomáhá. Dalším zajímavým jevem je fakt, že husí kůže některým lidem naskakuje při silném emotivním zážitku – s tím by se dalo experimentovat například v hodinách hudební výchovy. Kniha se ale dá využít i v souvislosti s různými svátky a proměnami přírody v průběhu jednotlivých ročních období. Je tam třeba Mikuláš – Pěva dostane z čerta tik, nebo běhání po rozkvetlé letní louce, které způsobí Pěvě pískání v uších. Každé dítě má s většinou zmíněných tělesných jevů své vlastní zkušenosti, takže když se jich na ně učitel zeptá, odstartuje jistě lavinu vyprávění a příběhů. Každý vypadlý nebo vytržený zub totiž skrývá svůj příběh, stejně jako každá jizva na těle. A vše může mít i své výtvarné zpracování, aktivit se dá vymyslet spousta. 

S Překlepem a Škraloupem a Neobyčejnými příběhy pana inženýra jezdím na autorská čtení do mateřských škol nebo nižších ročníků základní školy a kromě čtení nabízím vždy různé aktivity. Pomalu začínám přemýšlet i nad aktivitami k Záludnostem těla, takže kdyby učitelé chtěli, ať se na mě klidně obrátí.

V knížce děkujete doktoru Havranovi. Kdo to je?

To je můj kamarád lékař a Havran je jeho přezdívka. Od něj pochází hláška, že svědění je falešný signál těla, protože když se podrbeme, k ničemu dobrému to na té čistě fyzické rovině nepovede. Vždycky to poškodí kůži, může dojít k roznesení infekce a další komplikace. Je to signál, který vede k destruktivnímu chování. Je to až ďábelský signál, kterému je opravdu těžké odolat, protože ono podrbání navíc paradoxně přináší až opojně slastné pocity. Mějme však vždy na paměti, že tělu to rozhodně neprospěje. Nikdy!

V podstatě veškeré ostatní signály takto destruktivní nejsou a je naopak dobré jim naslouchat. Upozorňují nás totiž na věci, které jsou v nepořádku a je třeba jim věnovat pozornost, ošetřit se, chovat se tak, abychom si pomohli, třeba přestat zatěžovat tu část těla, která nás bolí. Nebo si koneckonců dojít k doktorovi. 

Knížky jsou od toho, aby se četly. Co dělat pro to, aby se dětem do nich chtělo?

S dětmi je potřeba si číst odmalička, aby si vytvořily vztah ke knize jako k médiu i k hezkému předmětu. Vycházejí krásné knihy, které jsou vhodné pro děti a přizpůsobené jejich různým věkovým obdobím. Je dobré, když dítě začne knihu vnímat jako k něco, co k němu patří, co může používat. Takže bychom se neměli omezit na prohlížení krásných vzácných knih, na které dítě skoro nemůže sáhnout, ale k dětství patří i to, že dítě některé knihy prostě roztrhá, než se s nimi naučí zacházet. Až když samo uvidí, že stránka se roztrhne snadno a rychle, ale i když ji slepíme, už nikdo nebude kniha tak pěkná jako dřív, naučí se teprve s knihami zacházet opatrně. A také bychom neměli dětem nutit knihy, které je nezaujmou, jen proto, že se líbí nám. Měli bychom jim ale ukazovat možnosti výběru, nabízet jim, po čem by možná samy nesáhly, a doufat, že je to zaujme.

A co jste ráda četla jako malá?

Neználkovy příhody, bavilo mě ztrácet se v ilustracích a v různorodých příbězích z tajuplných světů. Maminka mi četla Káju Maříka, kde jsem se doptávala na slova, kterým jsem nerozuměla, a zaujaly mě dobroty, které jsem neznala. Představovala jsem si, jak asi chutnají. Nutno podotknout, že u mnohých to vlastně dodnes nevím! A ještě se u nás ujal jeden výraz z knihy Z deníku kocoura Modroočka. Se sestrou dodnes označujeme naše rodiče jako „dvounožce“, zkrátka jiný živočišný druh (směje se). Dětský a dospělý svět podle mého názoru rozhodně nejsou oddělené, měly by se naopak co nejvíce prolínat.

Mgr. Marie Těthalová

Foto Richard Klíčník

Ilustrace Kristýna Plíhalová

Mgr. Barbora Klárová se narodila v roce 1983 v Roudnici nad Labem. Vystudovala pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy (anglický jazyk a hudební výchova pro 2. a 3. stupeň ZŠ a SŠ). Působila jako dramaturgyně a scenáristka televizních pořadů pro ČT:D (Dobrodružství s orchestrem, Mlsné medvědí příběhy, Černobílo, Nonono!, Tamtam, Planeta Yó, Studio Kamarád). Živí se jako copywriterka, zpěvačka, houslistka, moderátorka a spisovatelka. Je spoluautorkou oceňované knihy Překlep a Škraloup, v roce 2021 knižně vydala vlastní adaptaci rozhlasových pohádek Neobyčejné příběhy pana inženýra a letos v listopadu nakladatelství Argo vydalo její dětskou knihu Záludnosti těla. Pro svou dceru Jasmínu i ostatní usínající vydala na labelu KVAGA album Jasmínové ukolébavky.