O MOUDRÉM CÍSAŘI

Jistý Vitruvius byl římský architekt. Ve starověkém Římě se architekti zabývali i konstrukcí válečných a obléhacích strojů, takže měl blízko i k vojenství. V jedné ze svých knih si povzdechl nad následující situací. Římští legionáři si začali stěžovat, že jejich výstroj a zbroj jsou příliš těžké. A tak císař nařídil, že se má zbroj odlehčit. „Špatně rozhodl císař,“ durdil se Vitruvius, „protože legionář s lehčí zbrojí je zranitelnější, a tudíž i v boji zbabělejší. Snadněji se dá ze strachu ze zranění nebo smrti obrátit na útěk. Když si legionáři stěžovali na to, že je jim zbroj těžká, měl jim císař nařídit tak náročný výcvik, aby ji unesli s lehkostí.“ O nějakých patnáct století později totéž shrnul ruský generál (nebo maršál? ach, ty vojenské hodnosti) Suvorov do lapidárního konstatování „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Asi by se našel málokdo, kdo by chtěl s tímto tvrzením polemizovat. Když chci vyšplhat na osmitisícovku, taky musím trénovat. Když chci vyhrát olympiádu… a tak dále, a tak dále. Zajímavé ovšem je, že na duševní aktivity jako by se toto pravidlo nevztahovalo. Když chci dobře umět cizí jazyk, musím tomu věnovat hodně úsilí a času. Když chci dobře umět matematiku, musím prosedět hodiny nad příklady a spočítat jich desítky a stovky. Není to tak? Jistěže je. Ale přesto je nám (našim dětem, rodičům našich žáků…) podsouváno, že by to tak být nemělo. Každou chvíli narazím na reklamu na výuku angličtiny (nebo jiného jazyka) jakousi inovativní technikou, díky níž se angličtinu (nebo jiný jazyk) vlastně nebudete muset učit, ona vám do hlavy naskáče sama. Jen tak mimochodem. Za dvacet minut denně. Ani si to neuvědomíte. A hlavně nebudete muset vynaložit žádné úsilí. Já tomu prostě nerozumím. Když dají rodiče dítě na atletiku, je jim jasné, že bude muset poctivě trénovat a vynaložit nějakou námahu, aby to někam dotáhlo. Když dají rodiče dítě na gymnázium, mají pocit, že by dobré výsledky měly padat z nebe. Já fakt nevím, kde se to bere. Trend ulehčovat dětem život je všeobecný. Vzpomeňte na Comenia Script, na nové písmo, něco mezi psacím a tiskacím, které prý má tu „výhodu“, že se děti nemusejí učit tolik typů písma. Protože s tou jemnou motorikou je to na štíru, děti píšou jako prasata, tohle jim půjde lépe, je to lehčí… A jsme u toho. Místo aby se vymyslelo, jak jemnou motoriku zlepšit, tak se to ulehčí. Děti se budou učit jen jedno písmo, takže ztratí možnost získat více dovedností, navíc to ani nebude písmo vyloženě psací, o němž se ví, že aktivuje různá centra v mozku, podporuje paměť a má pozitivní vliv na emocionalitu. Čím dál tím častěji se také setkávám s tím, že si studenti píší zápisky při hodině na notebooku. Prý jim to jde rychleji. Budiž. Ale uvažuju o tom, že notebook povolím v hodinách jen diagnostikovanému těžkému dysgrafikovi. Protože existují srovnávací studie, které prokázaly, že to, co si člověk nadatluje do počítače, zapomene téměř okamžitě. Déle si pamatuje to, co napsal tiskacím písmem. Ale nejlépe a nejdéle si pamatuje to, co napsal písmem psacím. Takže tihle studenti si vlastně škodí… Příkladů toho, jak si děti ulehčují práci (nebo je jim ulehčována), bychom našli desítky. Lidem nějak pořád nedochází, že mezi vynaloženým úsilím a dobrými výsledky je jistá úměra. Dokonce jsem se setkala s rodiči, kteří jsou přesvědčeni, že výše nároků na gymnáziu by se měla přizpůsobit jejich dětem, ne opačně. Jedna maminka po mně požadovala, abych studenty učila jen základy, protože Monička samostudium nezvládá, takže co nepochytí při hodině, to si doma dostudovat nedokáže. Jojo, legionáři se bouří, protože zbroj je moc těžká. Ale já chci být moudrý císař. Výcvik bude náročný. Přece si jednotku nenechám rozšmelcovat v první bitvě!