Pochvaly a odměny ve školce

Chtěla bych se zeptat, jak správně zacházet s pochvalami a s odměnami u malých dětí. Pracuji v mateřské škole ve smíšené třídě a snažím se děti co nejlépe motivovat. Jsem zastánce pozitivního přístupu, takže spíše než tresty a pokárání používám pochvaly a odměny. V poslední době se mi ale zdá, že jsem se dostala do začarovaného kruhu. Jako bych v dětech vytvořila nějaký podmíněný refl ex, protože reagují jen tehdy, když mají příslib nějaké odměny. Ale tak by to podle mě vypadat nemělo; v tuhle chvíli se mi zdá, že si z nich vychovávám pomyslné cvičené opičky. Další problém je v tom, že děti moji strategii do jisté míry prokoukly. Vědí, že moc nenapomínám, a zkoušejí, kam až mohou zajít. A další problém je v tom, že si někdy připadám, že s nimi zacházím trochu nevýchovně. Prostě bych je potřebovala občas za něco - i když s mírou - napomenout. Jak to udělat, abych k nim přitom přistupovala s respektem? Dá se najít nějaká zdravá míra mezi pochvalou a pokáráním? Nedělám chybu, pokud je chválím pořád? S pochvalami a tresty ve výchově to nikdy není jednoduché, a když je jednoho či druhého příliš, nedělá to dobrotu. V obou případech je třeba přemýšlet o tom, co je účinné chválení i účinné trestání. Nemusí to vždy znamenat, že děti dostanou nějakou odměnu, naopak pochvalou by mělo být i pouhé konstatování, že se dítěti něco povedlo, resp. ocenění toho, že se chová podle pravidel, která jsme si dohodli. Podobně tresty nemusí znamenat něco extra a vztek dospělých, ale mohou být přirozeným důsledkem toho, co děti právě provedly. Jestliže dítě neuklidí hračky, které rozházelo, bude je muset uklízet, zatímco ostatní budou třeba poslouchat pohádku nebo dělat něco jiného. Rozhodně je důležité nastavit si společná pravidla života ve třídě a všichni by měli vědět, co se stane, když něco nebude dodrženo. Pak se nejedná o tresty ad hoc, které vychovatelé určují z pozice moci, ale děti se rychle naučí, že protože někdo něco provedl, bude něco následovat. Přitom se nemusí jednat vždy jen o zákazy, ale také o splnění nějakých úkolů či povinností. Při dodržování pravidel je vhodné dát dětem najevo, že oceňujeme, když se chovají, jak je očekáváno (mnohdy stačí jen popsat jejich chování s milým úsměvem a přátelskou intonací, které potěší, protože si někdo všiml). Při jejich nedodržení lze také někdy začít pouhým komentářem, že dítě nedělá, co se očekává. Není třeba se hned zlobit a vymýšlet tresty, někdy jen pojmenování chování, které dospělí vidí, může přispět ke změně. Je dobré se občas zamyslet nad tím, jak pochvaly a tresty fungují ve světě dospělých. Když neuklidíme nebo nesplníme nějaký úkol, nedostaneme za to „zaracha“, ani pohlavek, ani nemusíme stokrát psát, že jsme to neudělali. Ale pravděpodobně to budeme muset dohnat na úkor jiných příjemných aktivit, možná to bude znamenat, že budeme muset trávit čas sami jinde než zbytek rodiny apod. Na druhou stranu jak mile nás potěší, když si někdo všimne, co jsme udělali, a řekne nám to, poděkuje nám, nebo se z toho raduje. To se potom radujeme i my a klidně příslušnou činnost uděláme někdy v budoucnu znovu. Podobně je to i mezi dětmi, jen je musíme navést k tomu, že odměny mají různé podoby a nejvíce potěší ty, které podporují vzájemné vztahy, a tresty nejsou jediným důvodem, proč něco nebudeme dělat. Paní učitelka si zaslouží veliké ocenění, že o těchto věcech přemýšlí. Určitě by pro ni byl zajímavý a inspirativní přístup Respektovat a být respektován, který je popsán v knize stejného názvu a který také jeho autorky školí formou kurzů (jeden z nich je na odměny a tresty přímo zaměřen a účastníci z něj vždy odcházejí nadšení).