Dítě nekreslí to, co vidí, ale to, co o světě ví

* Výtvarný projev se vyvíjí s věkem. Kdy děti začínají kreslit? Jak se jejich kresba vyvíjí?

Dítě začíná kreslit již od nejútlejšího věku. První pokusy můžeme vidět kolem druhého roku, kdy bere do ruky tužku, pastelku a volně čárá. Zanechává za sebou kresebnou stopu, výtvarně experimentuje. Dětské čárání je velmi spontánní pohyb, pomáhá rozvíjet dětskou dynamiku a stabilitu. Volné čárání často používám při práci s dětmi jakéhokoliv věku pro uvolnění nejen ruky a zápěstí, ale i pro odreagování a „přetavení“ dětské agrese a hyperaktivity do kresby. Podobný účinek má také prstomalba, která dovoluje ještě lepší kontakt s barvou i plochou. Dětské čáranice bývají většinou do tvaru kruhu „zamotaného klubíčka“, kterým se dítě tzv. ustředňuje a vznikají tak první „mandaly“. Dítě v tomto věku nemá ještě vyvinutou psychomotorickou inhibici, tedy pohybový útlum, není tedy schopno určit a respektovat hranice svého čárání, nerespektuje formát papíru. A tak se stává, že během krátké chvíle pokreslí kromě papíru také stěny, stoly a vše kolem sebe.

* Čím se vyznačuje výtvarný projev předškoláků, co je pro něj typické?

Dětský výtvarný projev v předškolním věku prochází několika vývojovými fázemi. Období „volného čárání“, jímž dítě prochází mezi druhým a třetím rokem svého života, je pro ně velmi důležité. Začíná experimentovat, má radost ze své tvorby, jde o první „otisky“ osobnosti dítěte. Nejde tedy o obsahovou kresbu. V tomto období vznikají také první „hlavonožci“, jde tedy o první období v kresbě figury – hlava, nohy, ruce. Druhé období „náhodných zdarů“, které nastává mezi třetím a čtvrtým rokem, je rovněž spjato s volným čáráním, poté k němu ale dítě přiřazuje obsah, který během krátké chvíle mění. Proto je toto období spjato s „výtvarným vyprávěním“. Dítě převypráví na základě spontánní kresby příběhy, které se v kresbě odehrávají, nepřistupuje ale ke kresbě s obsahovým záměrem, obsah teprve hledá. Obsahová kresba, tedy záměr nakreslit objekty, lidi, zvířata, se objevuje kolem pátého až šestého roku. Jde o období „dětského naivního realismu“. Dítě kreslí ne to, co vidí, ale co o věci ví. Proto je tak důležité poskytnout dostatek počitků a vjemů na základě smyslového vnímání – jablíčko si prohlédnout, osahat, přivonět k němu, možná ochutnat…, vést s dětmi rozhovor na dané téma, vzpomenout si na zážitky spojené s předmětem, zvířetem, člověkem, které chceme nakreslit. Učitel by se měl opírat o tuto sociální zkušenost dítěte, respektovat konkrétní myšlení dětí, neboť dětská tvorba je vždy spjatá s konkrétní reálnou představou. Dítě nenakreslí „abstraktního“ pejska, ale pejska Punťu, kterého má u babičky. Vyprávění nebo četba příběhů o daném tématu pomáhá konkretizovat představy dětí a jejich výtvarný projev je pak velmi bohatý, barevný, popisný, má komunikativní charakter. Prostřednictvím výtvarného vyjádření dítě sděluje. Dětská tvorba v předškolním věku se také vyznačuje některými dalšími znaky, které zde není možné detailně rozebírat. Můžeme upozornit ale na několik důležitých. Transparentnost neboli „rentgenové vidění“ podporuje sdělovací funkci dětského výtvarného projevu, dítě kreslí vše, co je uvnitř daného objektu – domečku, auta apod. Automatismus, tedy mechanické opakování určitých nakreslených tvarů, pomáhá dítěti jednoduchým způsobem zachytit složité tvary. Proporční a tvarová deformace či vícepohledovost je rovněž charakteristickým znakem dětského výtvarného projevu. V dětských pracích se také potkáme s antropomorfismem – personifikací věcí, zvířat. Dítě přiřazuje zvířatům i věcem lidské vlastnosti a polidšťuje je. R-princip neboli „pravoúhlost“ je také typickým znakem kresby předškolního dítěte – komín na střeše je posazen do pravého úhlu, stejně tak nasazení větví. S mentálním rozvojem a rozvojem intelektuálních dovedností dochází k velkému posunu také v kresbě. Dítě přestane respektovat pravoúhlost, při kresbě figury se začne objevovat profil a některé tvary se mohou v kompozici rovněž překrývat. To vše směřuje k uvědomění si trojrozměrného prostoru na dvojrozměrném formátu, tedy k elementárnímu perspektivnímu cítění. To vše zatím probíhá na nevědomé úrovni. Při práci s dětmi v mateřských školách vím, že děti rády od sebe „opisují“, „kopírují“, a že tedy mohou k těmto výtvarným projevům dojít také takto. Pokud dítě přijme tyto znaky ale„za své“ a zobrazuje je dále na základě svého rozhodnutí, dochází k intelektuálnímu posunu také.

* Jaké jsou cíle výtvarných činností v mateřské škole?

Cíle výtvarných činností vycházejí z Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání a ŠVP jednotlivých škol. Vzdělávací obsah je v RVP PV uspořádán do pěti vzděláních oblastí – „Dítě a jeho tělo“, „Dítě a jeho psychika“, „Dítě a ten druhý“, „Dítě a společnost“, „Dítě a svět“ –, a v každé z nich lze využívat výtvarné činnosti, které staví na experimentaci a získávání poznatků o světě. K výtvarným činnostem v mateřské škole patří kresba, malba a prostorové vytváření a konstruování. Je možné využívat také kombinované techniky, při nichž se výtvarné činnosti doplňují. Cílem výtvarné výchovy by se neměl stát „hezky vytvořený obrázek“, ale estetický a radostný zážitek ze samotné výtvarné tvorby, na jehož konci jsou všechny děti úspěšné a motivované k další práci. Nebojme se využít více dětské kreativity a nápadů, neboť výsledky výtvarných činností nemusejí a ani nemají být stejné, protože každý z nás jsme individuální osobností, s jinými prožitky a sociální zkušeností.

* Můžeme výtvarné projevy dětí využít k pedagogické diagnostice? Pokud ano, tak jak?

Výtvarné projevy dětí se mohou využívat k diagnostice, ale velmi opatrně. Diagnostika výtvarného projevu vyžaduje dlouholetou praxi. Na seminářích se proto učitelkám mateřských škol snažím poskytnout základní orientaci ve výtvarných projevech dětí, které naznačují výskyt nějakého problému. Takovými projevy jsou například silný nebo velmi slabý přítlak tužky, umístění kresby do formátu – dolní spodní roh formátu a malá kresba často „mluví“ o úzkosti a strachu, dominance či agresivita se projevuje silnými přítlaky nebo ostrými tvary, křížením apod. Také volba barev v souvislosti s tvary hraje důležitou úlohu. Dítě předškolního věku často využívá žluté barvy, která je váže na rodinu a matku, oranžové barvy, která „mluví“ o komunikaci, červená barva svědčí o aktivitě, vitalitě a dominanci. Často dítě i dospělý mají v oblibě tu barvu, jejíž energie mu vlastně chybí. Zavrhuje tu barvu, jejíž energie má kolem sebe příliš. Na seminářích se často diskutuje o „černé barvě“, kterou děti používají. Pokud se jedná o černou linii, která má za úkol vizuálně představit všechny detaily kresby – u chlapců auta, tanky, stroje apod., jde o vizuální typ dítěte, který má dobrou intelektuální úroveň a chce prostřednictvím kresby sdělovat. Pokud je černá barva použita v barevné skvrně, může jít z hlediska výtvarné typologie o „haptický typ“ člověka, který upřednostňuje malbu, dotyk a emocionální prožitek. Někdy může ale vyjadřovat problémovou životní situaci, kterou dítě přikryje „černou tmou“. Tam je na místě další terapeutická práce s dítětem nebo návštěva pedagogickopsychologické poradny. Také velikost nakreslených objektů nebo absence některých tvarů v kresbě může sehrát významnou roli. Chybějící nebo nadměrně velké ruce u postavy mohou signalizovat fyzické násilí nebo onanii, chybějící nebo nadměrná ústa mohou označovat problém s komunikací, vadu řeči apod., nadměrná velikost samotné postavy pak její silný vliv a emocionální vazbu na ni, nebo naopak ztrátu a kresbou se kompenzující přání. Tyto znaky však nelze zobecňovat, je třeba přihlížet vždy ke konkrétním podmínkám, situaci a individualitě každého dítěte.

* Jaké výtvarné techniky můžeme s předškoláky provádět?

Existuje již mnoho publikací, které nabízejí různé výtvarné techniky, které vycházejí z kresby, malby a prostorových činností. Často se dají také výtvarné techniky kombinovat. Vše podle mého názoru závisí na kreativitě a fundovanosti učitele a silné motivaci, kterou dokáže děti k činnosti strhnout. Myslím, že výtvarný experiment hraje v předškolním věku nezastupitelný význam při chápání „krásna“, estetického vnímání světa a získávání nových poznatků. Proto při své práci využívám výtvarné postmodernistické techniky, které staví na hře a zážitku, mají artefiletický charakter a směřují k rozvoji komunikace a poznání. Mezi takové patří například technika koláže a dekoláže, dripping neboli volné lití barev, gestická tvorba, prstomalba, skupinová kresba a malba, muchláže, emapaketáže, asambláže. S těmito technikami se pedagogové na mých seminářích často prakticky potkávají.

* Podle čeho a jak bychom měli vybírat výtvarný materiál? Narážím na to, že leckdy se na materiálu šetří, což není úplně na místě.

Ano, vím, že školy nemají dnes dostatek peněz na koupi výtvarného materiálu. Přesto bychom měli dětem dopřát temperové nebo prstové barvy a začít malovat právě s nimi. Akvarel je jednou z nejtěžších výtvarných technik, a pokud ho začneme s dětmi předškolního věku využívat hned, mohou získat odpor k malbě, protože se barvy rozpíjejí. Temperová barva je krycí, můžeme ji pojit s latexem, škrobem, vajíčkem, má pastózní charakter, lze ji nanášet ve vrstvách prsty nebo improvizovaným výtvarným materiálem – houbičkou, papírem, kartáčkem aj. Pro tvorbu batiky nebo prostorových objektů můžeme využít zbytkový materiál, například látky, staré papíry nebo věci denní potřeby.

* Jak pracovat s dítětem, které „neumí kreslit“? Je třeba přesvědčeno, že se kreslit nenaučí, nebo mu doma říkají, že kreslí ošklivě.

Každý člověk má potenciální schopnost tvořit. Nemusí malovat nebo kreslit. Myslím, že vše je v rukách učitele, rodiče a nejbližšího okolí, zda mu dovolí podílet se například na estetické tvorbě interiéru, doplňků do bytu, k šatům, zda navštěvuje výstavy nebo si hraje s přírodninami. Pokud bych měla ale dát „návod“, jak pracovat s takovým dítětem, začala bych skupinovými a alternativními výtvarnými činnostmi – prstomalbou nebo kresbou podle hudby, kolážemi, dekolážemi neboli strhávanou koláží, experimentálními skupinovými výtvarnými hrami a etudami, které rozvíjí kreativitu a odbourávají strach, výtvarnými činnostmi v přírodě, což může být frotáž kůry stromů, předmětů denní potřeby a dokreslování, využívání xerografie mramorování papíru k dokreslování, monotypie, body art, kresba vodou do sněhu, přírodní koláže apod. Nejčastější dětský strach z bílé plochy můžeme odbourat tím, že první čáru uděláme sami, využijeme frotáže nebo barvy, kterou na bílou plochu vylijeme. Tím dítě ztratí ostych a zábrany a začne tvořit, stává se obratnějším a s nabytými zkušenostmi úspěšnější ve výtvarné tvorbě.

* Omalovánky a šablony. Mají své místo v mateřské škole? Pokud ano, tak za jakých podmínek?

Podle mého názoru je každá krajnost špatná. Omalovánky a šablony nemají své místo při výtvarných činnostech, při nichž chceme rozvíjet tvořivost, nápaditost dětí při využívání výtvarného materiálu. V tomto případě by omalovánky a šablony děti omezovaly a svazovaly. Jejich časté používání může dítě dovést ke schematismu, nedůvěře v sebe sama a ke strachu z vlastní výtvarné tvorby. Omalovánky a šablony mohou mít místo při rozvoji jemné motoriky ruky, a tak přispívat k detailní kresbě, rozvoji grafomotoriky a počátečnímu psaní. Také omalovánky v podobě mandal mají terapeutický účinek. Dítě si může vybrat obrázek, který se mu nejvíce líbí a vykrýt jej barevně. Tak se při automatické činnosti stabilizuje. I šablony lze využívat kreativně – kresebné fázování tvarů a překrývání může vést ke tvorbě monumentálních dekorativních kompozicí. Takto jsme využívali například fázování šablonky listu v kombinaci s volným čáráním při práci s dětmi speciálních škol v Jihočeském kraji v projektu „Podzimní variace“.

* Mají děti malovat a kreslit na velké, nebo na malé formáty?

Při své práci s dětmi předškolního věku upřednostňuji velké formáty (A1, balicí papíry v dlouhých pásech) a skupinové formy práce právě proto, aby se dítě přestalo bát velké plochy, mohlo vést pohyb z ramenního kloubu, lokte i zápěstí a celým tělem se zapojilo do výtvarné tvorby. Dítě ve třech letech s obtížemi respektuje formát papíru a malé formáty se nehodí k technikám prstomalby, drippingu a podobně.

* Do jaké míry může učitel ovlivnit, jak a co děti malují? Mám na mysli předkreslování, opravování dětí.

Nejsem příznivcem předkreslování a oprav. Učitel by neměl přímo zasahovat do dětské práce zvláště tehdy, pokud chce práci použít pro poznání dítěte. Je možné dětem ukázat, jak pracovat s barvou, jak otřít štětec, prostě pomoci jim osvojit si elementární „řemeslně-výtvarné“ dovednosti. Po 25 letech práce s dětmi ale vím, že výtvarný experiment je tou „nejlepší školou“ a s chybami, kterých se děti dopouštějí, se pak má pracovat. Učitel může velmi pozitivně ovlivnit dětskou práci rozhovorem o daném tématu, zprostředkováním smyslových vjemů o předmětech, vyprávěním, v němž dodá dítěti informace, neboť dítě zobrazuje to, co o věci ví.

* Výtvarná výchova neobnáší jen kreslení a malování. Jaké další techniky mohou předškoláci vyzkoušet?

Práce s materiálem je dětmi předškolního věku velmi oblíbená. Mezi experimentální prostorovou tvorbu můžeme zařadit techniky, které vycházejí z umění 20. století a využívají papír, látku, hlínu, drát, přírodniny, umělé materiály a další. Mezi ně patří například technika empaketáže neboli obalování, asambláže neboli spojování předmětů denní potřeby v celek, koláže, dekoláže, muchláže apod.

* Má smysl s malými dětmi chodit do obrazáren? A pokud ano, tak jak je na návštěvu galerie připravit?

Návštěva příležitostných výstav ve městě nebo galerií by měla být samozřejmou součástí výtvarné výchovy a práce s dětmi. Jen tak se naučí vnímat umělecké dílo a budou se „zjemňovat“ při jednání s druhými. Vím, jak je těžké organizačně zvládnout návštěvu výstavy. Je dobré na ni děti několik dní předem připravit, aby oblečení a naladění na tuto událost bylo dokonalé. Učitel by měl před tím sám výstavu shlédnout a stanovit si cíl, který chce splnit. Další práce spočívá v řízeném rozhovoru s dětmi o autorovi, jeho životě, díle, upozornění na výrazové prostředky a téma jeho tvorby, vytváření slovních asociací k jednotlivým obrazům apod. Nesmí jít o náhodnou a jednorázovou činnost, ale pravidelně se opakující, která bude směřovat k estetickému chápání světa.

* Je dobré dětské výtvory hodnotit? Chválit, známkovat…?

Jsem velkým odpůrcem známkování výtvarné J výchovy. Ale to je můj osobní názor. Výtvarná výchova je estetickou výchovou, která má v dětech probouzet „krásno“ a předávat výtvarnými prostředky informace o světě a chuť tvořit. Prostřednictvím známkování se zejména na druhém stupni základních škol vytváří j i kvůli výtvarné krizi „blok“, který může způsobit celoživotní odpor k výtvarné tvorbě. Pro překonání výtvarné krize se doporučuje proto „metoda mostu“, která překlene obtížné období puberty za pomoci experimentálních nebo skupinových výtvarných činností, tvorbou interiérových doplňků, šperků, návštěvou výtvarných výstav a podobně.

* Většina malých dětí kreslí ráda, s časem se jejich chuť vytrácí a školáci už kreslí málo. Čím to je?

Je to dáno vývojovými zvláštnostmi, které jsem již zmiňovala. Dítě předškolního věku zaznamenává „zlatý věk“ své tvorby, jeho práce mají komunikativní charakter, zobrazuje to, co o věci ví. Na prvním stupni základní školy ještě tato tendence přetrvává, ale s nastupující prepubertou a pubertou dochází k tzv. výtvarné krizi, která je způsobena hormonálními, fyzickými i psychickými změnami a nedůvěrou v sebe sama. Některé děti se uzavírají, jiné na sebe upozorňují agresí. Proto výtvarný projev jako „zrcadlo“ naší osobnosti zaznamenává všechny tyto změny. Zmiňovanou metodou „mostu“ lze ale tento kritický stav zvládnout.

* Které malíře máte ráda? Co z výtvarného umění vás oslovuje, inspiruje?

Nejsem výtvarně vyhraněna. Obdivuji lidi, kteří tvoří s láskou, hledám a snažím se pochopit u každého umělce příčinu, která jej vedla k takové tvorbě. Sama se věnuji grafice a malbě. Obdivuji obrazy svých přátel pana doc. Jiřího Stejskala, Mgr. Jiřího Stejskala a doc. Ludvíka Vacka, se kterými od roku 1999 vystavujeme v Jihočeském kraji, v Praze a dalších městech.

***

Vím, že školy nemají dnes dostatek peněz na koupi výtvarného materiálu. Přesto bychom měli dětem dopřát temperové nebo prstové barvy a začít malovat právě s nimi. Akvarel je jednou z nejtěžších výtvarných technik, a pokud ho začneme s dětmi předškolního věku využívat hned, mohou získat odpor k malbě, protože se barvy rozpíjejí. PaedDr. Ivana Bečvářová se narodila v roce P 1965. Vyučuje na VOŠ sociální a SPgŠ Prachatice 1 předměty výtvarná a dramatická výchova s metodikou, p výtvarné a dramatické specializace, t výběrový seminář arteterapie. Podílela se na v koncepci oboru Učitelství mateřských škol na k PF JU v Českých Budějovicích a výuce předmětů P výtvarná výchova a tvořivá dramatika. Dále externě v působí jako lektorka Vysoké školy evropských t a regionálních studií České Budějovice s (VŠERS) pro vzdělávání pedagogických pracovníků. Vede společnost ASTERIA vzdělávací centrum, n s.r.o., pro pedagogy i management, která t realizuje akreditované semináře. r