Jednou jsem našel kost, když jsem hrabal v hlíně. To mě bavilo dost. Kdyby to tam vypadalo jako v džungli, to by se mi líbilo. Tam by se dalo schovat, tam byste mě nemohli najít. Ale když jsme na školní zahradě a nesmíme na strom nebo do křoví a nemáme lítat – co tam teda vlastně můžeme dělat? (z filmu Zahrada hrou)


V posledních zhruba třech desetiletích se setkáváme s tím, že děti ve vyspělých zemích světa mají zdravotní problémy, které se dříve v dětské populaci skoro nevyskytovaly (nebo alespoň mnohem méně). Téměř epidemicky se mezi dětmi zvyšuje výskyt obezity a problémů, které s sebou obezita nese (např. roste počet dětských diabetiků 2. typu, zatímco tato nemoc bývala „výsadou“ pouze dospělých), ale například i poruch učení a osobnosti. 


Mnozí odborníci dávají tyto problémy do souvislosti s dramatickou proměnou životního stylu dětí. Vzpomínám si, že když jsem byla malá školačka, často jsme se s kamarádkou cestou ze školy, do které jsme denně chodily pěšky, poměrně daleko na malé dětské nožky, „toulaly“ – domů jsme nikterak nepospíchaly, cestou jsme odbočily úzkou pěšinkou do luk k potoku a vydržely bychom tam běhat a hrát si dlouhé hodiny, kdybychom se přece jen neobávaly, že se naše maminky budou zlobit. A jen jsme přišly domů, už jsme skákaly před domem přes švihadlo, házely míčem o zeď „školku“, hrály „drápky“ s kamínky nebo skákaly panáka. Je to, pravda, již víc než půlstoletí, ale stejné hry hrávaly často koncem osmdesátých let moje dcerky se svými spolužáky.


Jako malé holčičky jsme netušily to, co odborníci dobře vědí – že procházka v přírodě podporuje zdraví, pobyt v zeleni má celkový blahodárný účinek na lidské zdraví, zlepšuje fyzickou kondici a posiluje imunitní systém, že dokonce i pouhý výhled do zeleně je zdraví prospěšný a že se například také ukazuje, jak se u malých dětí, které si hrají v přírodním prostředí, rychleji rozvíjí hrubá motorika – jen nás to prostě bavilo a těšilo… 


Placená zóna

PhDr. Helena Chvátalová