Jaké taje skrývají olivové háje?

Vaše nová kniha nás zavádí do země levandule, oliv a kávy. Proč?

Protože mám ráda levandule, olivy i kávu. Halepské borovice s červenou kůrou, tymián, divoké tulipány, cypřišové aleje, olivové háje, nízké domy s modrými okenicemi a vůni moře. Předloni v létě jsem si splnila velký sen. Se staršími dcerami a jejich přáteli jsme projeli na kolech část nádherné francouzské Provence. Bylo to úžasné dobrodružství. Na kole člověk pozná zem mnohem lépe než z auta, krajinu kolem sebe skutečně „zažije“. Spali jsme v kempech, jednou dokonce jen ve spacáku přímo na mořském břehu (útok komárů tu noc byl opravdu nemístný), prošli jsme se po nádherném patrovém aquaduktu Pont du Gard a vyšlapali i na jeden z vrcholů Provensálských Alp na téměř dvoutisícový Mont Ventoux, kam vede také trasa Tour de France. Šlapali jsme do strmých kopců mezi třešňovými, meruňkovými a jablečnými sady, projížděli kolem levandulových polí. Konečně jsem na vlastní kůži poznala místa, na která jsem se toužila podívat celý život. Když potom vloni zimě mrzlo, vzpomínky na teplo vyvolaly příběh. A mimochodem – oceňuji, že moje dcery mají skvělé sportovně založené kamarády.

V příběhu se objevují silné emoce, mimo jiné i smutek, který cítí například víla Markéta, když se ocitne v cizí zemi. Jaké to je, ocitnout se někde, kde to neznáme?

Knížka je určena dětem. Snažila jsem se ji napsat tak, aby byla zábavná a veselá, a taková, doufám, i je. Nicméně nevyhýbala jsem se ani neradostným pocitům, protože i takové pocity děti prožívají. Není možné si život zařídit tak, aby člověk nikdy nepocítil smutek, ani v dětství. Ocitnout se někde, kde to neznáme, není nic snadného pro dospělého, natož pro dítě. V každém případě je nutné situaci zvládnout. To uděláme nejlépe tak, že z neznámého místa učiníme známé. Vytvořením domova, místa, kam bude člověk patřit, kde bude mít „své“ lidi. Vyžaduje to čas a značné úsilí, ale je to „práce“, která jednoznačně vede k cíli. Šlo mi o to, abych čtenářům nenásilně ukázala, že i zvládnutí náročných a složitých pocitů, překonání smutku, stesku či slabosti může být účelem dobrodružného putování. Víla Markéta dobře ví, že proti smutku se dá bojovat. Prací a činorodostí nebo jednoduše dobrými skutky. Dobro pomáhá nejen v pohádkách. Ale knížka rozhodně není o smutku, jenom ho nepomíjí. Je o radosti, o vílách, levandulových polích, vůni kávy a jedné dlouhé cestě za velkým snem.

Když se víly vydají do městečka, také se jim hlavou honí různé pocity, třeba obezřetnost. Jaký má důvod?

Malé a fyzicky slabé stvoření se musí mít vždy na pozoru před většími a silnějšími tvory. Nemusí ho nutně ohrožovat, stačí, aby ho třeba přehlédli… Žádná víla nechce být rozšlápnutá roztržitým kavárenským hostem.

Dále čtěte: Čtení je nezbytným předpokladem abstraktního myšlení https://nakladatelstvi.portal.cz/casopisy/informatorium-3-8/97124/cteni-je-nezbytnym-predpokladem-abstraktniho-mysleni

Pokud je mi známo, jsou víly spíše veselé bytosti. Nemýlím se? Optimismus jim vydrží, i když jdou odhodlaně bojovat se smutkem. 

Přesně tak. Víly jsou vlídná a laskavá stvořená, od přirozenosti veselá, radostná a vstřícná všem dobrodružstvím, které vílí život přináší. Přestože je občas něco ohrozí – víložravý kocour nebo i prostý lidský smutek, nikdy se nepodají negativním pocitům. Mají „své“ lidi rádi, a i když o nich nevíme, drží nám palce.

Ve středu příběhu se víly ocitnou v kavárně, kde potkají dokonce další vílu. Co je na kavárně tak zvláštního, že jste tam usadila svůj příběh?

V tomto příběhu se dostala ke slovu moje vášeň pro kavárenské prostředí. Kdyby to jen trochu šlo, stala bych se kavárenským povalečem. Bohužel realita pracující matky tří dětí má ke kavárenskému povalování hodně daleko, vynahrazuji si to alespoň shromažďováním hrnečků. Kavárna je místo, odkud lze v poklidu pozorovat svět, kde se dá přečíst kniha, napsat seminární práce i dlouze diskutovat s přáteli. Také se tam obvykle dá pít káva. Je jasné, že káva jako každá dobrá věc potřebuje dohled specializované víly. Nedivila bych se, kdyby se v posledních letech kavárenské víly rozšířily i po České republice. V tomto případě bych se u kavárníků přimlouvala za obezřetné zacházení s kávovými šálky. Jeden nikdy neví, ve kterém zrovna vyspává nějaká malá kavárenská víla. Přehlédnout a opařit vílu – to by byla smutná kavárenská zkušenost.

Pobavily mě hledačky knih. Co je na knihách a v nich tak zvláštního, zajímavého?

Knihy jsou pro dětského čtenáře malá okénka do velkého světa. Každé nabízí jinou vyhlídku. Čím víc jich dítě pozná, tím lepší má výhled, lépe vidí a vnímá svět. Tím lépe se v něm orientuje, je sebevědomější a sebejistější. Tuší, že v životě potká různé nesnáze, ale také pochopí, že se s nimi naučí vypořádat. Poznávání (čili čtení příběhů) je jedním ze základních kamenů, ze kterých si dítě vytváří svoji osobnost. A ta by měla stát na pevných základech, neboť svět kolem se může někdy i silně otřásat.

Můžeme se i my stát hledači knih? Jak na to?

Nepochybně se můžeme stát hledači knih. Ty jsou k nalezení docela snadno v každé veřejné knihovně. Pokud se především z našich dětí stanou hledači knih a dobrých příběhů, bude jejich život bohatší a plnější.

Proč jsou hrdinkami knihy právě víly?

Víly jsou má oblíbená stvoření. V raném dětství jsem plánovala, že se stanu jednou z nich. Nevyšlo to. Takže nezbývalo než zvolit formu úniku před skutečností.

Knihu doprovázejí půvabné ilustrace Evy Chupíkové. Jaká byla spolupráce s ilustrátorkou? A líbí se vám, jak kniha vypadá?

Výtvarný projev Evy Chupíkové mám nesmírně ráda. Vidí víly stejně jako já. Jemné, křehké, něžné a divukrásné, ale zároveň silné, schopné a odvážné. Ilustrace Evy Chupíkové jsou doslova okouzlující. Každá je pro mě jako obraz. Protože přímým podnětem k napsání příběhu byla cesta na kolech po Provence, měla jsem k dispozici obrovské množství fotografií, které jsem Evě Chupíkové poslala. Proto v některých ilustracích vidím určité prvky autentických míst, kudy jsme projížděli, kde jsme odpočívali a svačili. Knížka je pro mě z tohoto hlediska vlastně i nádhernou ilustrovanou vzpomínkou na dovolenou. Eva Chupíková v posledních letech vytváří autorské knížky, které patří k mým nejoblíbenějším. Je to mimořádně vzdělaná autorka, vystudovala klasickou filozofii a anglistiku, takže její knížky, které obsahují řadu informací o umění, architektuře a historii, jsou nejen krásné, ale i velmi fundované. Pořád mě těší, že jsem ji před lety oslovila a v Portálu nás nechali vytvořit první společný projekt – knížku Zákeřné keře. Taje olivového háje jsou plné překrásných obrázků z nádherného kraje, výtvarné zpracování knížky považuji za mimořádné zdařilé.

Co byste chtěla, aby děti v knize našly?

Příběh, který by je oslovil a potěšil. Radost z putování za dobrým skutkem. Poznání krásného kouta světa.  Vědomí toho, že když se smutek někdy zdá být nekonečný, jenom klame tělem. To je dobré vědět. Jsem si jistá, že děti v knize najdou nádherné obrázky. Jenom si nejsem úplně jistá, jak budou čtenáři reagovat na to, až zjistí, že v knížce nejsou žádné kontrolní otázky. Jak dobře vím, jsou na ně zvyklí a určitě je budou očekávat. Snad se protentokrát spokojí s příběhem.

Mgr. Marie Těthalová

Foto: archiv Daniely Krolupperové

Ilustrace Eva Chupíková

Daniela Krolupperová je překladatelka a novinářka, vydala řadu knih pro děti, v Portále např. Rybí sliby, Zákeřné keře, Mizící hmyzíci, Jde sem lesem nebo Polární pohádku.

Knižní tip

Taje olivového háje

Malou vílu odnese vítr mistrál z hor do zahrady opuštěného domu na pobřeží Provence. Víla se o zahradu začne starat a na nový domov si postupně zvykne. Seznámí se i s vílou žijící ve vesnické kavárně, takže už není sama. Na popud místního faráře se víly rozhodnou udělat dobrý skutek: najít majitele brýlí, jež leží zapomenuté v altánu za domem. Brýle patří zvláštnímu mladíkovi jménem Benedikt, který sepisuje jména větrů a věří, že na světě existuje strom vyšší než sto metrů. Nakonec se za ním vypraví po moři až na jiný světadíl… Knihu vydalo nakladatelství Portál a zakoupíte ji na obchod.portal.cz.