Dítě jako svobodná bytost. Tak ho vnímala Maria Montessori

Všestranná italská pedagožka Maria Montessori vytvořila jedinečný vzdělávací systém, který stojí na respektu k možnostem dítěte a na promyšleném, připraveném prostředí pro jeho vzdělávání. V Praze najdeme například Montessori mateřskou školu Andílek, do které jsem se měla možnost podívat.


Zakladatelkou Montessori školy Andílek je Miroslava Vlčková a školku řídí Hanka Chramostová. K založení školy jsme se jako tým dostali přes vlastní děti, což se životem školy nese dál,“ říká Mirka Vlčková. „Děláme to, protože tomu věříme, a chceme, aby naše děti měly možnost v tomto směru vyrůstat. Šla jsem na seminář, který pojednával o praktickém životě, a mně to prostě uhranulo. Lektorka vytáhla zalévání, přesýpání, zametání… V té době jsem měla první dítě a hledala jsem se jako rodič. A to, co jsem viděla na semináři, mi přišlo jako praktické a logické,“ vzpomíná Miroslava Vlčková.


Praktický život je něco, co Montessori pedagogiku prostupuje. Můj den ve školce Andílek začal tím, že jsem spolu s učitelkami seděla v prázdné třídě a pozorovala, jak děti přicházejí. Školka Andílek je bilingvní, takže se střídaly pozdravy „Ahoj“ s „How are you“ a děti se plynule připojovaly ke svým kamarádům. Na koberci se věnovaly skládání mapy a některé si povídaly o miminku, které se má narodit. Ve třídě, podobně jako v ostatních školách, kde se pracuje podle pedagogiky Marie Montessori, děti nacházejí v otevřených skříňkách různé pomůcky a v knihovně pak knihy, které stojí obálkou dopředu, aby ji děti dobře viděly. Nechybí čtecí koutek s křesílky, kde si děti mohou samostatně knihy prohlížet.


Nezvyklé ticho


Ve školách, které se řídí podle Marie Montessori, mě vždycky překvapí opravdu nízká hladina hluku a klid. Přitom nejde o nějakou vynucenou disciplínu. Děti si postupně berou ze skříněk pomůcky a úkoly, které spočívají například ve vykreslování obrazce nebo v dětském šití. Mezi pomůckami mě zaujaly například desky s písmeny, která měla podobu reliéfů pro hmatovou percepci. Učitelka jednotlivá písmena obtáhne a pojmenuje a dítě to opakuje po ní.


Nechybí praktické činnosti, které zmiňuje Mirka Vlčková. Během mé návštěvy ve třídě byly dvě velké vázy s květinami. Několik dětí spontánně vzalo malé vázičky, nalévalo do nich z dětské konvičky vodu a rozdělovalo do nich květiny z velkých kytic. Pak se děti pustily do přípravy stolků na svačinu. Čistými utěrkami utíraly misky, lžičky a hrnečky a stavěly je na stolky, u kterých posléze společně svačily. Všechny děti pak vždy uklízely veškeré pomůcky a knihy, které si průběžně braly z poliček.


I když ve třídě bylo poměrně ticho, samozřejmě se v ní ozývalo i dětské štěbetání, a to v češtině i v angličtině. A protože mnohé dětské aktivity někdy s sebou nesou možnost drobného konfliktu, určitá dílčí nepohoda se objevila i zde. Učitelka zasahovala jen v nezbytně nutné míře, spíše jako mediátor než přísná autorita, a děti vedla k tomu, aby si vše řešily samy, dohodou a v klidu.


Zvonkohry i stavebnice


Ve školce Andílek najdeme i hračky, které má ráda většina dětí, například zvonkohry a jednoduché hudební nástroje, s nimiž děti mohou volně manipulovat a hrát na ně. Některé je zapojovaly do svých úkolů, například když používaly pomůcku, která je určena k tomu, aby si osvojily povědomí o počtu prvků, po každé dílčí části úkolu potichu cinkly na zvonek. Jiné na ně hrály, ale tak, aby tím nerušily ostatní. Zaujala mě také skupinka dětí, které ze dvou pomůcek – duhy a růžové věže – stavěly komplikovanou konstrukci, přičemž zabraly jeden herní koutek. Ostatní děti kolem stavby chodily ohleduplně, snažily se ji nepoškodit.


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 nebo v online archivu.

Mgr. Marie Těthalová