Jenom v penězích to není

Reaguji na článek v časopisu Informatorium 3–8, říjen 2019 s názvem Pedagogické vzdělání nemá 9000 kantorů. Stále se řeší, že je nedostatek pedagogů. Podle ministra školství chybí 6000 pedagogů a v článku se navíc uvádí, že 9000 nemá pedagogické vzdělání. Dále je uvedeno, že podle dostupných informací je problém způsoben nedostatečnými platy pedagogů.

Ano, možná to mnoho vysokoškolsky vystudovaných pedagogů od nástupu do školství odradí, ale pro mnohé z nás, kteří ve školství působíme, to není ten hlavní důvod. Domnívám se, že tak jako v celé naší společnosti i ve školství nejsou pojmenovány skutečné problémy, natož aby byly řešeny. 

K finančnímu hodnocení. Pracuji od 25. 08. 1978. Nástupní plat jsem měla 1 600 Kč po jeden rok. V té době nebyl zákon o pedagogických pracovnících, takže učitelka v MŠ měla střední odbornou školu pro MŠ. Průměrný plat ve školství v 1978 byl 2 531 Kč (63 %) a v 1979 2 591 Kč (61,75 %). Také jsem se vdávala, musela jsem si pořídit bydlení, zařízení, tři roky po svatbě se mi narodilo dítě. Dnes je nástupní plat učitelky MŠ 27 300 Kč a v druhém pololetí roku 2019 průměrná mzda 33 639 Kč, což je 81,15%. Je to více než o 20 % více, než když jsme začínali my. Ale problém vidím v tom, že každý by chtěl vše hned. Neumí se uskrovnit. Také nabídka je o mnoho větší než za nás. Ale my se také museli naučit hospodařit. To je o té finanční gramotnosti, kterou by měli učit děti jejich rodiče a nespoléhat se jen na to, že je to škola nebo někdo nebo život naučí. Proč by se měly děti zamýšlet nad financemi, když mají všeho dostatek? Dobré jídlo, oblečení, spousty hraček, mobilní telefony, tablety, rodiče je rozváží do škol auty, na kroužky. Kde mají získat zkušenost, že se nemusí vždy dařit a budou se muset uskrovnit? Chceme přece dát svým dětem všechno, aby se měly dobře. Ale stav ve společnosti ukazuje, že to asi není správně.

Do praxe nastoupí jen někteří

Proč nejdou vystudovaní učitelé do praxe? A proč mnozí učitelé po určité době praxe ze školství odchází? Od 1. 9. 2019 mám učitelku MŠ, bakalářku, DIS. Na otázku, kolik spolužaček z vysoké školy odešlo do praxe, mi řekla, že z 25 pouze 5. Ostatní studují magisterské studium, ale nechtějí vůbec do školství nastoupit. Je jim 23, někdo je musí živit, aby mohly studovat, skončí v 25–26 letech a mají nejvyšší čas jít do praxe. Ale proč nechtějí studenti pedagogiky dělat to, na co se studiem vysoké školy připravují? Nebude to tím, že již při praxi při vysoké škole poznali problémy ve školství? Velká zodpovědnost, ve třídách děti s různými poruchami učení, ADHD, děti spadající do inkluze, ve městech i 30 a více žáků ve třídě? Spousty administrativy i pro učitele. Spousty problémů s rodiči dětí, přejímání kompetencí za rodiny (již v MŠ mají děti zkažené zuby: čistěte si s nimi zuby po obědě; mají špatné držení těla: dělejte to a to, aby neměly; nerozumí později matematice v ZŠ: zaveďte matematickou gramotnost; špatně mluví: procvičujte, nejlépe si pořiďte logopeda, protože rodiče jim, místo aby s nimi hovořili, četli pohádky, pustí televizi, případně střílečky na PC, nebo je rozvezou na kroužky; nejsou řemeslníci: zaveďte polytechnickou výchovu; společnost se zadlužuje: zaveďte finanční gramotnost ve školách; děti se neumí chovat: tak je to musíme naučit ve školách). Ale není to všechno špatně. Základy dětem by měla dát rodina, která má ale jiné priority. Mnozí sice chtějí děti, ale když přijdou, neumí se uskrovnit a v zájmu vyšší životní úrovně odkládají brzy své děti do kolektivních zařízení. Po práci jsou rodiče unavení a na děti nemají náladu, a to je podle mého mínění velký problém. Nejde samozřejmě o všechny rodiče, ale i dva rodiče ze 100 vám dokážou vzít chuť do práce a energii. Ti, co si nevědí s dětmi rady, nás mnohdy poučují, co bychom měli a neměli. A co potom v ZŠ? V MŠ o nic nejde, takže rodiče mnohdy přechází to, na co je upozorňujeme, ale v ZŠ jde už o známky.

Učitelé mají stále méně práv a čím dál tím více povinností a děti (i zákonní zástupci) čím dál tím více práv a čím dál tím méně povinností.

Učitelské vyčerpání

Mám kamarádku, paní učitelku v ZŠ. Po mateřské dovolené, když měla malé syny, do nástupu prvního z nich do ZŠ učila u mě v MŠ. Nemohla jsem ji však finančně ohodnotit jako na ZŠ, na kterou měla vzdělání. Její vztah k dětem, práce s dětmi, oblíbenost v kolektivu, vše bylo skvělé. Nyní již pracuje kolem 20 let na ZŠ. Říká, jak je vyčerpaná a znechucená. Z 27 dětí ve 3. třídě má 12 dětí s různými poruchami učení. A to vyžaduje nejen větší přípravu, více papírování a administrativy, ale má to i další aspekty. Další paní učitelka z druhého stupně odešla před třemi roky ze školství do soukromé sféry, protože jí bylo ze strany rodičů vyhrožováno i fyzickým násilím. Říká, že do školství by se nevrátila, ani kdyby jí přidali 100 % k platu. A tady máte ty peníze! Vše se zaplatit penězi nedá. Před devíti lety jsem sháněla učitelky MŠ. Během 10 dnů jsem měla Mgr, Bc, středoškolačky se zaměřením na MŠ. Minulý rok jsem hledala jednu a nakonec jsem byla nucena přijmout učitelku bez vzdělání, která si dodělává pedagogické vzdělání. Naštěstí je výborná, práce ji baví, má ráda děti. 

Kolik kvalitních pedagogů odešlo, protože nesplňovali požadavek vzdělání podle zákona o pedagogických pracovnících a nechtěli nebo neměli sílu si další vzdělání doplňovat. Ale měli praxi a dobré výsledky. Za ně byli přijati učitelé podle zákona, bez praxe, mladí, perspektivní, ale ti už zase ve školství třeba nejsou. Školství se v tom plácá ode zdi ke zdi. Vždy je prioritou před volbami. 

Nás před důchodem drží nad vodou snad už jen vidina brzkého odchodu. Domnívala jsem se, že vydržím do termínu odchodu do důchodu, ale situace je taková, že již uvažuji o odchodu půl roku předem, že ani nedokončím školní rok. Možná, že nevydržím ani po zdravotní stránce. Pracuji 42 let, z toho 27 let jako ředitelka MŠ, od 1. 1. 1995 v právním subjektu. Situace ve školství je opravdu kritická a stále se zhoršuje. Domnívám se, že pokud by nevznikaly stále nové vyhlášky, zákony, nařízení, nápady stále se měnících ministrů (vždyť jsme jich měli za 30 let přes 20 a každý po sobě chce zanechat stopu, tak jako ministryně Valachová garancí umístění dvouletých dětí do MŠ) a nechali by nás volně dýchat a věnovat se především práci, tedy učení dětí, nastalo by asi zlepšení situace. Samozřejmě, že nemusím mít pravdu, ale skutečnost ukazuje, že možná ano.

Věra Pelcová

ředitelka MŠ Sluníčko Kladno, Pařížská 2204 

(titulek a mezititulky redakce)

-red-