Slova místo pohlavků

Proč je tedy všeobecně stále ještě přijatelné pro většinu společnosti? Otázek bude možná více než odpovědí, ale hovořit o problému je důležitou součástí jeho řešení.

Mně to přece neublížilo…

To bývá jeden z argumentů: „Proč by to mělo být špatné, když mě táta bil a vyrostl ze mě slušný člověk?“ Jenže nikdo už nedodá, že slušného člověka lze vychovat i jinak než bitím. Jen je to těžší a pomalejší varianta. Vychovávat bez facek a trestů je totiž mnohem náročnější na trpělivost. Výsledkem bití sice může být slušný člověk, ale také se může stát, že díky takovému dětství mluví tento člověk s vlastními rodiči jen jednou v roce na Vánoce a víc důvěry mezi nimi není. Nemluvě o tom, že tento na první pohled slušný člověk může podle vzoru v dětství doma používat násilí jako řešení neshod nejen s dětmi, ale třeba i s manželkou nebo s rodiči.

Slepice, nebo vejce?

Stovky studií dokázaly, že děti, které byly v dětství fyzicky trestány, mají v budoucnu problémy s antisociálním chováním, s fyzickou i verbální agresí, kriminálním chováním a oproti ostatním mají větší pravděpodobnost, že budou také fyzicky trestat své dítě a svou družku. Zde ale vyvstává zajímavá otázka – opravdu za toto všechno mohou fyzické tresty, anebo jsou tyto děti již v dětství problémové a tak náročné na výchovu, že dostávají „na zadek“ častěji? Nezaměňujeme zde příčinu a následek?

Stačí jedna minuta

Už v roce 1977 Fairchild (jak příznačné jméno pro vědce, který zkoumá tuto problematiku, že?) a Erwin provedli výzkum, který nám může odpovědět na výše položenou otázku. V tomto výzkumu ukázali jedné skupince dětí video dlouhé jednu minutu, ve kterém chlapec dostává na zadek za své špatné chování a na kterého někdo křičí. Druhá skupina zhlédla video, ve kterém nebyly žádné násilné reakce na nevhodné chování dítěte. Při následné hře s panenkami se ukázalo, že děti z první skupiny se chovaly při hře agresivněji než děti z druhé skupiny. A k tomu stačilo pouhé jednominutové video. Jak se tedy asi mohou chovat děti, které doma zažívají fyzické tresty a je to pro ně „normální život“?

Takže ne – nezaměňujeme příčinu a následek, protože násilí evidentně plodí další násilí. Stejně tak, jako se přišlo v mnoha dalších studiích na to, že z dítěte, které bylo v dětství tělesně trestáno, mnohem pravděpodobněji vyroste člověk, který sám bude opakovat tyto vzorce (přestože se mu to třeba samotnému nelíbilo). V dětství se totiž naučil, že problémy se řeší fackou.

Nejsme Norsko – bohudík, nebo bohužel?

Samozřejmě je nutné rozlišovat mezi fyzickým trestáním dětí za to, že neposlouchají, a fyzickým násilím na dětech a jejich zneužívání. Stejně tak každý z nás asi také pozná hranici, kdy je dítě promyšleně trestáno, a kdy rodiči prostě jen „ujedou nervy“ a dítě v návalu zlosti plácne přes zadek. Nikdo nejsme dokonalí a rodiče malých dětí mají také jen jedny nervy. Pokud uvidíme matku s dítětem, jak ho plácne přes ruku, tak v našich podmínkách pravděpodobně nikdo nebude volat „sociálku“ a nebude usilovat o odebrání dítěte. V ČR je toto stále ještě považováno za celkem normální chování – otázkou je, jestli to tak je bohudík, nebo bohužel.