Bavme se s rodiči o tom, co chtějí pro své děti

Často si povídáme o tom, jaké programy „navíc“ by školy mohly nabízet, čím by mohly obohatit svou činnost. Co je ale hlavním úkolem školy?

To je hodně široká otázka. (směje se) Dalo by se říci, že je to vzdělávání. To ale neznamená, že si můžeme odškrtnout, že jsme s dětmi něco probrali. Jde o zprostředkovávání různých znalostí, dovedností, o rozvoj dítěte jako takového.

Bavíme se o učení. Co to vlastně je? Jak se děti učí?

Je to rozsáhlý proces a je potřeba se ptát, co to je, když se děti učí. Není to stejné, jako že je učitelé učí. Když učitel vyučuje, zprostředkovává nějaké znalosti, které má, ale když se učíme, zpracováváme informace, které nám někdo sdělí, něco se dozvídáme a potřebujeme mít dispozice k tomu, abychom s těmi informacemi dokázali naložit. Učitelé by si měli uvědomovat, že nejde jen o to, že by děti seděly ve třídě a naslouchaly. Musí mít mnoho dalších rozvinutých funkcí a vlastností, aby to, že poslouchají učitele, pro ně bylo nějak přínosné.

O jaké funkce jde?

Jsou to ty základní kognitivní funkce, o kterých se učí především psychologové v rámci kognitivní psychologie. Je dobré nějak provázat školní učení s tím, jak přemýšlíme, jak informace vnímáme a kombinujeme, co je nám přirozené a co je nastaveno vývojově, protože naše myšlení se rozvíjí. Bude znít banálně, když řekneme, že dítě není zmenšenina dospělého a uvažuje jinak, ale ne vždycky víme, jak dítě vlastně uvažuje, co pro něj je srozumitelné a co ne. Když dětem chceme něco zprostředkovat, je strašně důležité uvažovat o tom, jestli nám vůbec rozumějí, protože používáme slova, která nám přijdou naprosto srozumitelná a běžná, ale děti nemají naši zkušenost, takže nás nemusejí chápat. Dokud dítě například nemá náležitě zvnitřněný koncept času, není pro něj validní informací, že mu řekneme, že nemáme moc času a proto spěcháme. Neznamená to pro něj to, co pro nás, tedy že musí všeho nechat a okamžitě se pustit do nějaké akce. A podobných pojmů, s nimiž můžeme pracovat, je spousta. Měli bychom si uvědomit, čemu všemu dítě nejspíše rozumí.

Takže když nás dítě „neposlechne“, neznamená to, že by nechtělo, ale že to nechápe?

Může to mít mnoho příčin, například nás neposlechne proto, že bylo právě hodně zamyšlené a zabrané do něčeho jiného, takže nás skutečně neslyšelo, nebo že opravdu říkáme něco, co je pro něj nesrozumitelné.

Škola, zejména mateřská, do které chodí předškolní děti, má i silnou výchovnou složku. Kde výchovná role školy začíná? A kde případně končí?

V ideálním případě se škola a rodina vzájemně doplňují. Mateřská škola pro dítě často znamená první setkání s formálnější autoritou. Dítě se setkává se situací, se kterou se bude potkávat mnohokrát. „Jsem mezi cizími lidmi, s cizími dospělými, a jsou tu pro mě nastavené nové normy, které potřebuju nějak pochopit, nějak se jim přizpůsobit, abychom tu všichni dokázali společně žít.“ Tohle je situace, kterou rodiče nepředají a někdy je užitečná. Nemyslím tím tedy úplně třídu o bezmála třiceti dětech, kde pak pochopitelně převládají „stádní postupy“, to je něco, co v dospělosti až na výjimky, kterými je třeba pásová výroba, povinná vojna nebo výkon trestu, nevyužijeme. Do situací, kdy jsme ve velké skupině, kde mnohdy všichni dělají totéž, což může ve školce znamenat, že všichni jdeme ve stejnou dobu čurat nebo svačit, se běžně nedostáváme a není to něco, co bychom pro život nějak nutně potřebovali.

Ovšem na druhou stranu dovednost vycházet s lidmi, kteří nejsou přímo moje rodina, je něco, co prostě potřebujeme. Kdekoli, třeba v práci, jsme konfrontováni s jinými lidmi a s jejich potřebami, s tím, že jsou nějak staří a něco dělají, jsou různého pohlaví… Ostatně když se nastěhujeme do domu, kde žijí další sousedé, musíme se s nimi naučit nějak vycházet. Občas musíme přijmout, že různá prostředí mají různá pravidla hry, která nejsou mocenský nástroj, ale cesta, jak spolu můžeme ve větší skupině vyjít. A tohle školka bezpochyby přináší všem, i kdybychom se bavili o tom, že rodinné prostředí je natolik podnětné, že dítěti zajistí to, co pro svůj vývoj potřebuje. Mateřská škola navíc některým rodičům pomáhá najít systém práce s dětmi. Rodiče jsou samozřejmě experti na své dítě, ale nevědí, co je v určitém věku vývojově normální. Pedagog může rodičům naznačit, že když jejich dítě stále ještě nemluví dobře, bylo by vhodné jít se poradit s logopedem. A naopak, když dítě ráno pláče a nechce od rodičů odejít, je to vývojově v pořádku.

Pro školu je samozřejmě důležitý učitel. Co by měl umět, zvládat, zkrátka jaký by měl být?

Podle mě je velmi důležité, aby učitel rozuměl potřebám dětí. Je-li dítě součástí třídy a má-li učitel pracovat s celou třídou, měl by chápat, že třída je určitá skupina, která má svou dynamiku. Je to něco, co jde nad rámec kurikula mateřské školy i všech dalších stupňů studia. Mnoho lidí jde učit, protože je baví určitý předmět, a je moc fajn, že je daný obor baví, ale čím dál více si uvědomuji, že na prvním místě je člověk. Je třeba rozumět tomu, jak děti mezi sebou fungují a jak se učí.