Proč se děti bojí

Jaký strach je ještě normální? Strach je ve své podstatě velmi užitečná věc. Příroda nás tak připravuje na nebezpečí, varuje nás před jedovatými živočichy nebo příliš vysokými skálami. Do určité míry je tedy normální se bát, a někdo se dokonce bojí rád. Občas ale obavy přerostou určitou mez a začnou narušovat běžný život. Jak takový stav u dětí poznat? Co je ta mez?

Důležité je pozorovat chování dítěte a změny, které se dějí. Dobře viditelným signálem je například regresivní chování, kdy se dítě vrátí ve vývoji zpět. Je to vlastně volání o pomoc, kdy chce, aby ho někdo ochraňoval. Může se také objevit problém s pomočováním (enuréza), dítě začne být samotářské, pasivní, přestane se zajímat o své okolí, anebo u něj naopak naroste agrese a netrpělivost.

Nepodceňujme dětské obavy

Pokud si takového chování všimneme, je dobré situaci nepodceňovat. Možná si myslíme, že dokážeme odhadnout, čeho se dítě bojí a jak velký má strach. Z několika výzkumů však vyšlo najevo, že dospělí většinou správně odhalí příčinu strachu, ale už nedokážou odhadnout intenzitu prožitku. U neobvyklých strachů, jako je třeba strach z války, ze smrti rodičů nebo pádu z výšky, dospělí strach spíše bagatelizují – kdo by také očekával, že v dítěti může dřímat taková obava? Naopak se občas přeceňují typické strachy z pavouků, hadů atd. Celkově ale mají rodiče tendenci vnímat své dítě pozitivněji, než se hodnotí samy děti. Což je v některých situacích dobře, ale když se s dětmi bavíme o strachu, může bagatelizace obav zbytečně zraňovat jejich sebevědomí.

Čeho se děti bojí a proč?

Některé teorie tvrdí, že strach dítěte odpovídá tomu, čeho se bála jeho matka – hovoří se o tzv. fixační fobii. Matka, která nepřekonala strach z dětství, ho přenáší dále na své děti (tímto zdravím svoji maminku a „děkuji“ za strach z pavouků). Obecněji vzato můžeme říct, že strach lze získat výchovou a individuální zkušeností. Pokud dítě zažije v dětství nepříjemný zážitek s vodou / psem / hadem, pravděpodobně mu strach z dané situace vydrží velmi dlouho, možná i celý život (v tom případě mluvíme o tzv. traumatických fobiích). Také záleží na genetických dispozicích dítěte. Některé děti jsou od narození bojácnější a raději se vyhýbají jakýmkoliv novým a neznámým objektům. Jiné děti ani po špatných zkušenostech neztrácejí odvahu. Výchova tedy neovlivní vše, geny hrají také svou roli.

Co se skrývá ve tmě?

Strach ze tmy je dalším častým strachem a může mít původ v představivosti dětí. Tma se svými stíny a temnými obrysy vyvolává v dětské fantazii děsivé obrazy. Zhmotňují se v ní dětské obavy, které jsou ve dne a za světla tlumeny jinými vjemy. Podle toho, jak staré dítě je, spatřuje ve tmě to, co je pro něj aktuální hrozba. Pro předškolní děti jsou to většinou bubáci, strašidla a jiné příšery, které podle některých teorií symbolizují dětský strach ze smrti. Ve školním věku přechází obavy z fantazie do reality, takže se v temných zákoutích schovávají spíše lupiči. Dalším častým objektem strachu jsou zvířata, jako jsou pavouci, hadi apod. Ten je částečně přirozený, ale opět samozřejmě jen do určité míry.