Moje tramvaj mění trasu…

Jak se nám líbí, když naše tramvaj jen tak, bez varování, změní trasu? Asi moc ne. Něco podobného se stalo speciálním třídám a školám. Pravidla se změnila za jízdy, pasažéři už sedí ve voze a ty „nadbytečné“ přece není možné jen tak vyhodit. Když jsem před lety učila ve speciální mateřské škole, byly ve třídě, kde jsem pracovala, jednu dobu tři nechodící děti, jedno dítě s Aspergerovým syndromem a k nim děti s různě strukturovanými handicapy. Pro dvě učitelky a jednu školnici, která nám chodila pomáhat v době svačin a oběda a také asistovala při převlékání na pobyt venku a po něm, práce nad hlavu. Když si i tyto školy mohly žádat o asistenta pedagoga „na dítě“, věřím, že se mnohým ulevilo, současné financování škol však tohle už neumožní a školy dostanou jednoho asistenta na třídu, což je ale v mnoha případech málo. Pokud je ve třídě složení podobné tomu, co popisuji, některé dny se výchovně vzdělávací práce scvrkne na nutné hygienické a sebeobslužné úkony, mezi něž se učitel horko těžko snaží zařadit i činnosti, které mohou děti rozvíjet, a o individualizaci si může nechat jen zdát.

Není to úplně veselé téma, chtěla jsem nový rok začít něčím jiným, ale tohle je věc zásadní. I tak bych vám ráda popřála hodně sil a radosti. Sil ke zvládání vaší smysluplné, leč někdy velmi náročné práce, a radosti z toho, že se vám daří. Díky za to, co pro děti děláte.

Mgr. Marie Těthalová