Úzkostní lidé mívají často pocit, že jsou v tom sami

Mgr. Jarmila Tolimatová se narodila v roce 1971. Je psycholožka a psychoterapeutka a nejčastěji pracuje s dospělými s úzkostně depresivní problematikou.

Jak se cítíme, když je nám z něčeho úzko?

Cítíme se podobně, jako když máme strach. Mezi úzkostí a strachem je rozdíl v tom, že v případě úzkosti nevíme, z čeho je, proto trvá déle a zároveň není tak intenzivní. Pokud jde o úzkost v podobě panické ataky, je pochopitelně intenzivnější, ale jinak je spíše nenápadnější. Tělesné projevy jsou ale velmi podobné těm, které zažíváme u strachu.

A co obnášejí ty tělesné pocity?

Bývají různé. U někoho je to napětí ve svalech, jinému se svírá nebo zvedá žaludek, bolí ho břicho, další se chvěje nebo potí. Úzkost se může projevit i v chování, ale většinou jsou to spíše vnitřní pocity. Pokud je úzkost viditelná pro ostatní, je již opravdu silná a zároveň nebývá tak častá. Je to víceméně nenápadný, ale dlouhodobý pocit.

Jak úzkost vzniká?

Stává se to různě. V některém případě jde o dlouhodobé přetěžování, jindy o dlouhodobou nepříznivou situaci. Někdy se ale nedá zjistit, jak úzkost vznikla, a spíše jde o to, co ji udržuje, co se „musí“ dít dál, aby neklesla. Úzkost zažíváme docela často, ani si jí nevšimneme, a ona snadno klesne. A to je normální průběh. Pokud si jí všimneme, znamená to, že je hodně intenzivní. A nedá se říci, že by k ní vedla jedna příčina, bývá to vnější nebo vnitřní nepříznivě prožívaná situace.

Měla byste nějaký konkrétní příklad? Klientů s úzkostí za vámi přichází poměrně dost…

Docela běžně se vyskytuje úzkost při nároku na nějakou změnu. U dětí to bývá typicky při nástupu do školky nebo do školy a kus toho je úzkost, kterou očekáváme. Pokud si ale člověk na nové prostředí nezvykne, a neplatí to jen pro děti, může se úzkost stupňovat. Obracejí se na mě například vysokoškoláci poté, co ukončili školu a nárok, který se objeví, se týká nalezení práce a zakotvení v životě. Je to období, kdy se na mladé lidi kladou určitá očekávání, a i oni sami je na sebe mají. A v tomhle období buď zakotví a pak si vydechnou, nebo se jim to nedaří, nárok je dlouhodobý, fungují ve stresovém modu, který nepomíjí, nemají si jak odpočinout. Jsou pod tlakem a úzkost se mění v úzkostně-depresivní syndrom, který má zdroj v tlaku vnitřního i vnějšího očekávání.

I ženy po mateřské dovolené čelí velkým nárokům na změnu. Mění se jim prostředí, byly zvyklé fungovat ve svém, intimním, s dětmi, kde používaly jiný jazyk, a teď musejí „naskočit“ do jazyka dospělých. Nástup do práce je pro ně nový vývojový úkol, při kterém musejí zvládat i rodinu, a nastupuje úzkost, kterou někdo nazývá únavou, přetížením.

Očekávání navíc často nejdou jen zvenku, ale dáváme si je sami, že?

Právě. Bývá to většinou kombinace, protože vnitřní očekávání se většinou zakládají předchozích zkušenostech. Většinou na sebe lidé tlačí sami a okolí jen vrtí hlavou a myslí si, co to se sebou děláme, proč si nedáme pauzu… A někdy to je bezmoc, nedostatek moci vzepřít se nárokům. Vybavuje se mi jedna žena, která dlouho zvažovala změnu práce. Dlouhodobě dojížděla a často čelila tomu, co naše dopravní podniky dokážou. Měla s tím tolik stresu, že zvažovala, jestli jí to doslova stojí za ty peníze.

Typická je kombinace více příčin. Když je jen jedna, pořád zbývá dost míst, kde člověk vydechne, přeladí se.

Rodíme se s dispozicí k úzkosti, nebo ji můžeme získat během života?

Samozřejmě to není „ano, nebo ne“ (směje se). Úzkost se učíme, takže se rodíme jak s úzkostí, tak se schopností ji překonávat. Přijde mi hodně důležité, s jakými příležitostmi se pak člověk potká. V některých případech je důležitá už porodní zkušenost, to, jestli člověk překoná průchod porodním kanálem, nebo ho v některé fázi „zachránili“ císařským řezem. Mnohem důležitější než to, jestli máme sklon k úzkosti, je to, zda máme také sklon se uklidňovat. To bývá dáno společensky, očekáváním druhých lidí.