Výtvarný projev předškoláčků a malých školáků

Dětský výtvarný projev je fascinujícím obrazem, který je opředen mnohými tajemstvími, a cesta k němu se zdá být dobrodružnou výpravou ke kořenům vlastního já, podle Jaroslava Šturmy je „královskou cestou do dětské duše“.

Dětský výtvarný projev v předškolním věku disponuje největší otevřeností, spontánností, přirozeností, je upřímnou výpovědí a může poskytnout velmi cenné informace o dětském prožívání, psychice i mentální úrovni. Mnoho učitelů tuší, že se za tvary a barvami, které dítě používá, skrývá nějaká symbolika, a touží z ní umět číst. Nejde o šarlatánství, ale o schopnost citlivě vnímat, jak dítě pracuje, které barvy a tvary rádo volí, jaká témata upřednostňuje a co o nich vypráví. Za dětskou prací můžeme opravdu hledat radosti, smutky, dětská trápení, strach, agresi i úzkosti. Všechny tyto prožitky se skutečně v kresebném a později i v písemném projevu odrážejí. Energie gesta se promítá nejen do nonverbální komunikace, ale rovněž do kresebného i písemného projevu. Přítlak či odlehčení čáry svědčí o síle pohnutku, emoce, životní energie či síle ega, obtahování tvaru o jeho důležitosti, ostré tvary či jejich překřížení často dávají tušit agresi či konflikty, popírání sebe, slabé nitkovité tahy mluví o podceňování, slabosti ega, nedůvěře v sebe sama či o úzkostech. Dětská práce přináší také prvopočáteční informaci o hyperaktivitě, která způsobuje neklid v kresbě, neschopnost u práce vydržet, dovést ji do konce, a často se dá úspěšně odreagovat volným čáráním či gestickou malbou na velkoformátovém papíře. Také umístění objektů v ploše může být vodítkem pro diagnostiku výtvarného projevu. Zatímco velké tvary (lidi, zvířata), které se do formátu nevejdou, mohou vypovídat o silné citové vazbě na ně nebo naopak o potřebě této vazby, objekty malé, umístěné ve spodním dolním rohu, mohou svědčit o úzkostech, submisivitě, nedůvěře, strachu, samotářství a spíše o introvertním založení. Také obsahově bohatší levá strana obrázku napovídá, že dítě je spíše introvertem, upíná se k minulosti, k sobě, pravá strana obrázku mluví o potřebě společenského kontaktu a extroverzi. Tato tvrzení je ovšem potřeba brát vždy s nadhledem, ne jako absolutní dogma, ale jako možnosti nahlížení na výtvarný artefakt, neboť každé dítě je individualitou se svými zvláštnostmi a specifickými potřebami, odlišnou sociální zkušeností a genetickou výbavou. Kvalitní diagnostika nehledá senzaci, pokorně střádá fakta s ohledem na všechny zvláštnosti, není unáhlená, ale především se opírá o množství obrázků, dětských výpovědí a trpělivé pozorování procesu tvorby. Úlohou učitele je, aby dítěti vytvářel podmínky, trpělivě sledoval výtvarné pokroky a proměny a s účastí naslouchal výtvarnému vyprávění, tj. slovnímu komentáři k vytvořenému.

Obtížné je mnohdy nepřeceňovat symboliku náhodného tvaru či barvy a nezobecňovat diagnostický výklad podle jednoho náhodného znaku. Teprve množství opakujících se znaků v obrázcích po určitý časový úsek může mít vypovídací hodnotu.

Úloha učitele

Aby dítě bylo úspěšné ve výtvarném vyjadřování, měl by mu být učitel pomocníkem a nabízet množství různého výtvarného materiálu, které probouzí jeho fantazii a tvořivost. Pomáhá mu také vnímat svět všemi smysly, získávat zkušenost i poznatky a prožívat jej. Neboť co není ve smyslech, není ve vjemech a v mysli. A dítě nezobrazuje to, co vidí, ale to, co o věci ví. Tím učitel poskytuje předpoklady pro úspěšnou výtvarnou tvorbu. Provází dítě podle jeho možností i alternativními výtvarnými technikami, v nichž se dítě učí experimentovat, hledat a bádat, pozorovat výtvarnou náhodu a přetvářet ji, vnímat, prožívat, hodnotit i esteticky tvořit a manipulovat s výtvarnými pomůckami i náčiním. Tyto netradiční činnosti rozptýlí obavy z výsledku a výtvarný projev začíná mít spíše komunikativní a sdělovací charakter.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 nebo v online archivu.

-red-