Nevyžádané rady ani přílišné vysvětlování nikoho nepotěší – ani děti…

Na hřišti běhá skupina dětí. Babička jedné z holčiček sedí na lavičce a provází vnučku jistě dobře míněnými radami: „Pojď si vzít svetřík, fouká vítr.“ (Nepochybovala jsem, že babičce ve stínu, kde seděla, není zrovna vedro.) „Nelítej tak, zpotíš se a budeš zase kašlat!“ „Neměla bys skákat z průlezky, upadneš a natlučeš si.“ Ani jsem se nedivila, že děvčátko najednou skrz zuby procedilo směrem k babičce: „Dej už mi pokoj!“

Zajímavé je, že čím více člověk radí, ba přímo sype své rady z rukávu, tím méně užitečné jeho rady bývají – takový člověk totiž většinou rozdává pokyny, které jsou pro druhého zcela samozřejmé, jasné, tudíž neužitečné a vlastně zbytečné. Děvčátko z našeho úvodního příběhu by si nejspíš přišlo pro mikinu, pokud by neběhalo s dětmi a bylo by mu chladno, a možná by ani tak nelítalo, kdyby tam nebylo víc kamarádů a hra na honěnou nebyla v plném proudu. 

Od jiné babičky na stejném hřišti jsem zaslechla, jak říká své dceři či snaše u kočárku se spícím dítětem: „A pořádně ho přikryj, ať ti nenastydne.“ Ta mladá maminka však jistě nebyla tak nezodpovědná, aby situaci správně „nezhodnotila“ sama…

Samozřejmě, že tomu, kdo nevyžádané rady dostává, to není příjemné, necítí se respektován. Takže nevyžádané rady nejenže moc nepomáhají, ale dokonce otravují. 

Když nás „svrbí jazyk“

Často nám ale připadá těžké dívat se na někoho, kdo dělá evidentní chybu (z našeho hlediska nebo i reálně) nebo se topí v nějakém problému, a neporadit mu, pokud máme pocit, že víme, co by měl udělat (a to si myslíme skoro vždy). Samozřejmě poradit můžeme, ale jde o to, jakým způsobem to uděláme. Než dáme někomu radu, zeptejme se sami sebe, zda ten člověk radu opravdu potřebuje, zda pro něj je užitečná. Nepřijde na to, co mu chceme poradit, za chvilku sám (to je vždycky cennější)? Chce to trochu sebekontroly, ale rozhodně se to vyplatí. A pokud jsme přesvědčení, že z naší strany nejde o radu zbytečnou, zeptejme se dotyčného, zda o ni vůbec stojí. Nabídněme mu ji, ale nevnucujme. Zeptejme se například: „Honzíku, vidím, že tě hádka s Jakubem trápí. Zajímalo by tě, jak bych takovou situaci řešil já?“ „Eliško, můžu ti poradit?“  

A pokud už se rozhodneme poradit, nejsme-li o to požádáni, vnímejme pečlivě reakci druhého člověka, a to i neverbální. Někdo totiž může „ze slušnosti“ kývnout, i když o radu vlastně nestojí. Pokud dotyčný radu odmítne, respektujme to a nechme si nevyžádanou radu pro sebe. Bude to mít blahodárný vliv na naše vztahy. 

Rady zrady

Nevyžádané rady, zvláště od našich blízkých, nejčastěji v rodině, nás totiž staví do ožehavé situace, neboť se většinou snažíme své milé potěšit. Takovou radu bývá velmi těžké ignorovat, protože se bojíme, že to bude vnímáno jako nedostatek úcty a lásky. Přitom ji ale nechceme ani následovat, protože si chceme zachovat svoji autonomii. Máme pocit, že s každou takovou situací se vzdalujeme z původního rovnocenného vztahu směrem k podřízenosti. Když poslechneme nevyžádanou radu, signalizujeme svému rodiči, prarodiči či partnerovi, že i v budoucnu budeme ochotni se mu podřizovat. 

Většina lidí nejlépe chápe podstatu tohoto jevu hlavně na příkladu manželů (partnerů), ale ve vztahu mezi rodiči a dětmi je to v podstatě totéž, přestože v některých aspektech si rodiče s dětmi nejsou rovni. Rodiče jsou samozřejmě starší, větší, silnější a zkušenější a mají přístup k většímu množství informací. Ale v jiném ohledu jsou rodiče a děti rovnocenní – jsou stejně důležití jako osobnosti, mají stejné právo sledovat své cíle, potřeby i pocity. Navíc děti, přestože nemají takový rozhled a zkušenosti jako dospělí, jsou mnohem „vyspělejší“, než si mnozí dospělí myslí. Děti vědí, že jsou na dospělých závislé, ale současně cítí neodolatelné nutkání prosazovat svoji nezávislost. Je to zcela přirozené, protože z evolučního hlediska není toto nutkání náhodné – děti musí podstoupit mnohá rizika, než dospějí, prošlapat si vlastní cesty, vzít svůj život do vlastních rukou.