MISE LOMBOK

S výzvou letět na indonéský ostrov Lombok učit, a hlavně pomoci koncepčně uchopit výuku finanční gramotnosti na tamních školách, přišel jeden z našich mnohaletých podporovatelů a dárců, Petr Vomastek. Propojil nás se školou Kintari, která na ostrově působí už patnáct let, sešly jsme se s ředitelkou Janou Wolfovou a pak už to nabralo rychlý spád

Přemlouvat mě nikdo dlouho nemusel. Miluji cestování. Je to způsob, jak si posouvat horizonty možného. Je pravda, že asi nikdy nezapomenu na první cestu do Ameriky. Tehdy jsem letěla do Orlanda. Když jsem vystoupila z letadla, měla jsem pocit, že se svět zmenšil. A po Lomboku mám pocit, že se z mého slovníku zcela vytrácí slovo „daleko“. Po Čechách je všechno kousek. Za tři hodiny jste v Ostravě… To jezdívám na otočku, když na to přijde.

Cestu na Lombok jsem absolvovala s kamarádkou Zuzkou Chlumskou, která se v rámci doktorandského studia věnovala tématu finanční gramotnosti v mezinárodním kontextu.

Krásný ostrov bez daní

Lombok je nádherný ostrov plný tyrkysových pláží a kokosů. Bohužel očekávané Moto GP mění krajinu před očima. Palmové háje mizí, staví se hotely, resorty, silnice… Není výjimkou potkat honáka buvolů zvolna kráčejících po zámkové dlažbě budoucího hotelu. Jen si tak říkám, co bude s tím honákem, který pravděpodobně jako většina lidí jeho generace umí sotva číst a psát. Co bude dělat? Myslím, že tohle by bylo dobré téma pro sociologa. Jak se odrazí ve společnosti fakt, že vezmete člověka, který je v podstatě negramotný, v životě neměl ani postel, ale potkáte ho s mobilem v ruce? Co se s člověčí duší stane, když přeskočí sto, sto padesát let společenského vývoje?

Doufám, že si místní kus krásné krajiny uchrání pro sebe. Pláže jsou jako z katalogu. Vodopády v přírodním rezervaci pod Rinjani jsou neopakovatelné. Když sedíte na kopcích nad plážemi a sledujete západ slunce, tak je to romantika jako z filmu. Tedy v případě, že vás zrovna nehoní smečka opic, protože jste si na parkovišti neopatrně koupili pytlík oříšků, chipsy a pivo. Všudypřítomný Gintang… Jediné, co máte garantované je, že víte, co v restauraci pijete. Takže i abstinent podlehne snadno pudu sebezáchovy. Vliv alkoholu na řízení skútru v danou chvíli vůbec neřešíte, protože to tak prostě dělají všichni.

Nejvíc mě ale okouzlili lidé. Jsou tak vstřícní, ochotní, uctiví a pohostinní. Děti mají chuť se učit, protože chápou, že vzdělání je konkurenční výhoda. Na naše kurzy chodily ještě před oficiálním zahájením školního roku.

Bio kokosy

Když jsem si poprvé objednávala v restauraci, měla jsem strach, jestli to nebude moc pálivé. Naštěstí už i místní zjistili, že na Evropanky musí mít kuchař jiný metr a přizpůsobili se. Jídlo chutnalo absolutně skvěle, i když jsme se Zuzkou chodily za pár rupií do obyčejného, nicméně prověřeného warungu. Zajímavé bylo, že lidi, kteří mají tento typ restaurace, tak stejně jako prodavač kokosů na pláži nebo prodavač náramků, neplatí žádné daně. Stoprocentní odpojení od státu. Tohle je u nás jen na seznamu nemožných přání. Ale má to i své stinné stránky. Třeba to, že pak nemůžete k zubaři nebo jinému odborníkovi, přestože vám stojí nemocnice před pod okny. Zamilovala jsem se do rýže s kuřetem a oříškovou omáčkou. Ještě teď se mi sbíhají sliny. No a kokosy. To mi doma moc chybí. Prostě rozseknout kokos, který ještě před dvěma minutami byl nahoře v koruně palmy. Co může být víc Bio?

Našich lekcí se účastnilo celkem asi šedesát dětí. Ve třídách jsme měly děti spíš z chudších poměrů, ale bylo i pár těch, kteří si žijí na místní poměry dobře. Lidé obecně jsou tam dost chudí.