Když v roce 1907 popsal německý lékař Alois Alzheimer nemoc, která narušuje část mozku,způsobuje pokles kognitivních funkcí (myšlení, paměti či úsudku) a vede k demenci, asi netušil, že vejde do dějin pod jeho jménem. Ve své době byla nemoc považována za poměrně vzácnou, dnes má „Alzheimera“ asi sedm milionů Evropanů a jen v České republice jím trpí asi 170 000 lidí.
Rok po udělení lékařského titulu pracoval Alzheimer skoro půl roku ve Frankfurtu nad Mohanem v psychiatrické léčebně. Toto zaměstnání ho nasměrovalo k bližšímu zaměření na oblast neuropatologie a psychiatrie. Zde se seznámil i s neurologem Franzem Nisslem, se kterým přes deset let spolupracoval na experimentálním zkoumání poruch v oblasti mozkové kůry a reakce mozkových buněk na různé typy podnětů. Profesně se pak Alois přesunul na univerzitní psychiatrickou kliniku v Mnichově, kde měl možnost spolupracovat s dalšími vyhlášenými odborníky na poli tehdejší psychiatrie. Na této klinice také dlouhé roky sám vyučoval. Mezi studenty byly jeho přednášky velmi oblíbené – často mluvili o jeho doutníku, který nikdy neodkládal z ruky a ze kterého se vždy táhl oblak dýmu, když přecházel po laboratořích.
Když dvaačtyřicetiletý letý Alois na setkání psychiatrů v Tübingenu roku 1906 přišel s teorií závažného ochoření mozkové kůry, nikdo neměl o jeho objevy zájem. Kolegové jeho tvrzení nepřijali, ba právě naopak, označili ho takřka za blázna. Alois představil i vlastní kazuistiku – jednalo se o případ jeho pacientky, paní Auguste Deterové, která ve věku 55 let zemřela – podle Alzheimerových slov – jako „zcela dementní“. U pacientky došlo k tomu, že postupně ztratila schopnost postarat se sama o sebe, během hospitalizace se jí zhoršila paměť a objevila se celková dezorientace. Postupem času dokonce propukly i halucinace a došlo k narušení vyšších mentálních funkcí. Pacientka byla následně podrobena pitvě, která poukázala na bílkovinné usazeniny v mozku, a také na odumřelé nervové buňky. Tím byl objasněn i základ průběhu stařecké demence. Proč přesně dochází k usazování bílkovin a v důsledku toho k odumírání buněk, však dodnes není zcela jasné. To je takédůvod neléčitelnosti tohoto onemocnění, které v dnešní době umíme pouze o několik měsíců zpomalit.
Označení nemoci za Alzheimerovu si ale muselo ještě několik let počkat. Název „Alzheimerova nemoc“ jí dal až v roce 1910 Alzheimerův spolupracovník a zakladatel moderní psychiatrie Emil Kraepelin. Je ale nutné dodat, že o zkoumání této nemoci se nezasloužil pouze Alzheimer. Pražský psychiatr Oskar Fischer v roce 1907 popsal diagnózy na základě histologických vyšetření a rozborů mozku u celkem šestnácti pacientů s případy senilní demence. Bohužel však působil na malé psychiatrické klinice v Kateřinkách, a jeho jméno se tedy do učebnic nedostalo. Mnoho odborníků dnes bojuje za přejmenování nemoci naFischerovu-Alzheimerovu chorobu.
Život v datech
Alois Alzheimer se narodil v rodině notáře 14.června roku 1864 v německém městě Marktbreit v bývalém Bavorském království a zemřel 19. prosince 1915 v městě Vratislavi na území tehdejšího Pruského království. Své studium na mnoha prestižních univerzitách zakončil doktorátem z medicíny, který získal roku 1887 na univerzitě ve Würzburgu. O svých výzkumných závěrech nikdy nevydal žádnou ucelenou publikaci, pracoval však na vysokoškolské učebnici s názvem „Anatomie duševních nemocí“. Zajímavostí je i fakt, že autor proslul jako odborník na práci s mikroskopem – v době, kdy byla znalost zacházení s tímto nástrojem teprve v začátcích.
PSYCHOLOGIE DNES je časopis o mezilidských vztazích, životním stylu, společenských trendech, o sebepoznání a rozvoji osobnosti. Přináší články předních odborníků psané čtivou formou, rozhovory s kapacitami oboru z Česka i zahraničí, polemiky na aktuální témata, rady pro partnerské vztahy, výchovu i kariéru. Zabývá se prevencí závislostí, výsledky zajímavých výzkumů, sociální sférou apod. Je úspěšně přijímán širokou veřejností, stejně jako v odborných kruzích. Zvláště je ceněn jako inspirativní pomůcka pro studenty humanitních oborů.