Bariéry odchodu od původce domácího násilí

Nejznámější a nejrozšířenější představou vztahující se k domácímu násilí bývá přílišná nerozhodnost ohrožené osoby opustit původce násilí. Oběť je vykreslována jako zbytečně váhavá, nejistá a opětovné návraty k násilnému partnerovi se považují za slabost a nejsou veřejností přijímány příliš pozitivně.

Přinejmenším se lidé zvnějšku zoufale ptají: „Proč už konečně neodejde?“ Věřte však, že odejít ze vztahu narušeného násilím není tak snadné, jak se nám nezasvěceným může zdát. Na ohroženou osobu čeká při zvažování odchodu několik velmi složitých a těžko překonatelných překážek. 

Fáze líbánek  jednou z charakteristických bariér je cyklické střídání násilných ataků s obdobím klidu, usmíření, omluv a mnohdy i hezkých zážitků (dárků, odpustků). Díky tomu, že partner projeví výčitky svědomí a snahu vše napravit a věnuje oběti někdy až nebývalou pozornost (srovnatelnou s počátkem období zamilovanosti), dochází k utváření protichůdných postojů k dotyčné osobě a ohrožený jedinec znovu uvěří, že tentokrát to bylo skutečně naposled (že to byl jen chvilkový a ojedinělý exces).  

Ambivalentní citová vazba  právě fáze „líbánek“ vytváří ambivalentní citovou vazbu k ohrožující osobě. Oběť má na jednu stranu strach z dalšího incidentu (cítí vztek, smutek, bezmoc atd.), na druhou k původci chová vřelé city, a proto hledá a najde (ne)logické vysvětlení, proč se druhý chová tak, jak se chová. Někteří dokonce věří, že násilného jedince změní díky své lásce, dobrotivosti a laskavosti, a domnívají se, že čím více mu budou dávat najevo svou oddanost, poslušnost a nehynoucí obdiv, tím snáz se násilí zmírní, až zcela zmizí. 

Těhotenství či nezletilé děti  ohrožená osoba často věříže partner/ka změní své jednání narozením potomka, a proto po zjištění gravidity ve vztahu zůstává. Jinou bariérou je fi nanční nezajištěnost v období těhotenství či čerpání rodičovské dovolené, jež přiměje oběť setrvat. Ukončení vztahu rovněž brání přítomnost nezletilých dětí, ohrožený/á např. zastává názor, že rozdělení rodiny je nepřípustné (děti potřebují oba rodiče apod.), nebo má strach, že by děti musely (z jakéhokoli důvodu) zůstat u násilné osoby a druhý by s nimi nemohl být v kontaktu, v jakém by chtěl. 

Přesvědčeníže za agresi může závislost  ohrožená osoba mnohdy věříže partner se chová násilně pouze v důsledku nadužívání alkoholu či jiných omamných látek. Poté stačí příslib abstinence ze strany původce a oběť znovu podlehne a přece jenom to ještě zkusí (čímž věří ve dvojí zázrak, tedy ve zdrženlivost k návykovým látkám a zároveň v urovnání vztahu).  

Nedostatek informací o domácím násilí  mezery ve veřejném přístupu k informacím o domácím násilí mohou rovněž bránit opuštění násilného vztahu, protože oběť ani nemusí tušit, že se jedná o tento fenomén. Nedokáže takové jednání identifikovat, pojmenovat, popsat a adekvátně zhodnotit. Považuje to tudíž buď za přijatelnou normu, či za něco, o čem se nahlas nemluví.  

Legitimizace domácího násilí  dokud společnost bude tiše tolerovat domácí (ale i jiné) násilí, bude oběť narážet i na tuto překážku, protože proč řešit něco, co je vlastně považováno za naprosto přirozený jev (v hlavách lidí se pak nezřídka objevují myšlenky typu: Nebudu nakonec vypadat já jako ten, kdo je „nenormální“?). 

Stigmatizace ohrožených osob  stigmatizací je myšleno jakékoli nemístné očerňování (nebo dokonce obviňování) ohrožené osoby, znevažování jejích názorů a výpovědí, zpochybňování důvěryhodnosti, zlehčování činů, netaktní podceňování subjektivních pocitů oběti atd. Všechno tohle staví nepřekonatelnou barikádu mezi ohroženou osobu a snahu řešit nastalou situaci.  

Nadržování ohrožující osobě  v řadě případů je původce násilí velmi charismatická, důstojně vyhlížející a čestně působící osoba, od níž by člověk nečekal ani špetku zla. Ohrožený na druhou stranu působí nejistě, nesebevědomě, zanedbaně a celkově budí ambivalentní dojem. Osoba ohrožující tak velmi snadno dokáže přesvědčit přivolanou policii či sociální pracovnici, že se vlastně nic nestalo. Rodina navíc o případných návštěvách z OSPOD ví předem a dokáže se na ně připravit (případně partner není doma, když kontrola probíhá, protože takovéto inspekce se obvykle odehrávají v hodinách, kdy musí být v práci).  

Negativní zkušenost s institucemi  nejčastěji k tomu dochází v případě, že se ohrožená osoba rozhodne ohlásit spáchaný čin, ale situace se nezmění, nedojde k žádným opatřením, nejsou jí doporučeny adekvátní (alternativní) možnosti řešení, nebo se situace dokonce zhorší a otočí se proti ní (původce se např. dozví o ohlášení a ještě razantněji partnera potrestá). Oběť tak ztrácí ochotu zkoušet „štěstí“ znovu a raději to nechá tak, jak to je (rezignuje na jakoukoli nápravu).  

Nedostatek důkazů  negativní zkušenost s institucemi může pramenit z rozhodnutí státních orgánů, že neexistuje dostatek relevantních důkazů, které by ukazovaly na domácí násilí, a v důsledku toho je zamítnuto vykázání osoby, nejsou provedena předběžná soudní opatření a případ je odložen. Překážkou může být i falešná domněnka, že dokud nebudu mít v ruce dostatek důkazů, nikdo mi neuvěří. 

Odmítnutí role ohrožené osoby  pro ženy a muže, kteří zažili (zažívají) domácí násilí, bývá obtížné přijmout nálepku ohrožené osoby, či dokonce oběti. Nezřídka je těžké připustit si, že člověk, s kterým sdílíme intimní vazbu, je schopen takového hrubého jednání, a domníváme se, že jde jen o omyl, jednorázový zkrat, vyhrocenou situaci apod. Odmítnutí pozice oběti taktéž plyne z výše popsané stigmatizace či z obavy, jak bude reagovat okolí.  

Dlouhodobá zkreslenost reality  vzhledem k tomu, že domácí násilí je zpravidla dlouhodobou záležitostí, ohrožená osoba postupem času ztrácí kontakt s běžnou realitou (např. v důsledku sociální izolace nebo dlouholetého nátlakového působení druhého člověka) a dochází u ní ke zkreslení skutečných událostí a ke ztrátě přiměřeného nadhledu. Objevuje se tendence k obhajování původce („On to tak nemyslel“), ke zlehčování události („Je to jen malý škrábanec, to by nikoho nezajímalo“), k sebeobviňování („Jsem neschopný, zasloužil jsem si to“), k iracionálním myšlenkám, ke ztrátě důvěry v sebe samého i v okolní svět, k neschopnosti hledat řešení, k nepřiměřenému strachu z moci partnera („On si mě najde kdekoli, domluví se s policií, podplatí soudce, zmanipuluje úřady a pak mě zabije“) a mnoho dalšího. V konečné fázi ohrožená osoba dochází k závěru, že se s tím nedá nic dělat a musí to prostě vydržet. 

Obava z nejistoty čztráty  věty o tom, že by dotyčný měl ze vztahu vycouvat, se řeknou velmi snadno, ale na prahu odchodu stojí jako přízrak nejistota z budoucnosti a následuje ji hrozba ztráty, k níž zákonitě dojde při opuštění partnera. Člověk z ničeho nic přichází o menší či větší část materiálního (finančního) zázemí, o společné přátelské vazby, případně o společenský status (sociální roli) a mnohdy i o střechu nad hlavou. Odchodem (rozvodem) to tedy rozhodně nekončí, osoba je najednou postavena před řadu praktických problémů, které musí řešit a jež jsou pomyslným kamenem překážejícím jí na cestě životem. 

Absence podpůrných zdrojů  jednou z největších těžkostí se stává obava ze samoty a nedostatek kompenzačních prostředků. Stává se, že ohrožená osoba nemá rodinné vazby, přátelské kontakty ani možnost samostatného bydlení. Chybí jí zaměstnání s adekvátním výdělkem. Zůstala ve své situaci osamocena. A co je hlavní, nemá pochopení vnějšího okolí. Pak je téměř nemožné se od stávajícího vztahu oprostit. Ovšemže je tu možnost azylového bydlení. To je však pro mnohé velkým krokem do neznáma a pochopitelně to není trvalé řešení. 

Zlepšení vztahu po rozchodu  v neposlední řadě vede k opětovným návratům nepřehlédnutelný paradox, že po ukončení vztahu (opuštění společné domácnosti) se třeba zlepší komunikace mezi partnery, nedochází k nátlaku, neprobíhají žádné šarvátky a vše se jeví v jiném světle. Ohrožená osoba tak znovu zvažuje a bilancuje prožitý vztah a možná se i vrátí. Pokud však neproběhne změna (např. v podobě absolvování programu zaměřeného na zvládání vzteku a agrese), zvyšuje se riziko, že se vše opět navrátí do zajetých kolejí, čímž se vztah ještě více zacyklí a „zakonzervuje“.  

Ukázka z knihy Psychoterapeutická práce s původci domácího násilí. Veronika Stočesová, David Čáp, Portál 2020 

 

Veronika Stočesová, David Čáp