Dobrý psychopat v nás?

Psychopaty si většinou ošklivíme jako predátory, na něž je radno dávat si pozor. Co když ale využijeme jejich zbraní, abychom žili bohatší, odvážnější a spokojenější život? Kniha Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu popisuje, jak na to.

Když šéfuje psychopat...

Svědomitá Vlaďka

V Institutu pro vysokou citlivost jsme měli klientku, říkejme jí třeba Vlaďka. Vlaďka byla vždy hodně svědomitá. Chtěla v práci odvádět ten nejlepší výkon.  Šéf ji ani nemusel moc úkolovat, sama si stanovovala, co je třeba udělat. Pokud se jí nedařilo „dodržet plán“, cítila se nesvá a další den toužila všechno dohnat. Když si otevřela soukromý e-mail nebo brouzdala po internetu, vždy to dělala jen tak, aby to nenarušilo její pracovní plán, a s určitým pocitem viny.  Vlaďka měla kolegyni. Ta měla se šéfem velmi dobré vztahy a často bylo slyšet její zvučný smích, takže bylo jasné, že se s nadřízeným právě dobře baví. Vlaďce to trochu lezlo na nervy – nejvíc proto, že kolegyně někdy udělala chybu, na něco zapomněla, ale nikdy se neomluvila. Zato Vlaďka každou chybu nesla jako osobní selhání a důsledně se snažila se jí příště vyvarovat. Systém se snažila uvést nejen do své práce, ale i do práce celého oddělení, takže šéfa neváhala upozornit, když se jí něco nezdálo. Někdy z toho šéf nebyl vyloženě nadšený, ale Vlaďka si nemohla pomoct, protože věřila, že to dělá „pro správnou věc“. Pak přišel šok. Kolegyně byla povýšena.  Vlaďka se cítila zhrzená. Vždyť ona pracuje víc než kolegyně, je svědomitější, je systematická, má smysl pro fungování celého oddělení. A zde do příběhu přicházejí „dobří psychopati“, protože jsem dal Vlaďce přečíst knihu Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu.

Autor bestselleru Moudrost psychopatů napsal další knihu, tentokrát s vojákem ze speciálních služeb 

Dobří psychopati

Jejími autory jsou oxfordský psycholog Kevin Dutton a britský elitní voják Andy McNab. Ten první psychopaty především zkoumá, ten druhý jím nesporně je.  Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu je kniha unikátní v tom, že pojednává o takzvaných dobrých psychopatech, tedy lidech, kteří jsou sice nebojácní, sebevědomí, šarmantní, charismatičtí, bezohlední, přesvědčiví, odolní a dovedou podle potřeby vypínat své svědomí a empatii, ale nikdy tak, aby bezdůvodně zraňovali ty druhé. Ovšem vždy tak, aby nezranili sami sebe. Mezi dobré psychopaty patří lidé, kteří své charakterové vlastnosti využívají k dobru společnosti, takže z nich jsou třeba špičkoví chirurgové, právníci či manažeři, kteří nesou obrovskou odpovědnost a pracují pod nesmírným tlakem, ale dovedou se mistrovsky ovládat. Unikátní je, že cílem knihy není nás poučit o tom, že si máme na psychopaty dávat pozor (což už beztak všichni víme), natož pak upozornit, že ten a ten a ten jsou psychopati, ale ukázat nám, obyčejným smrtelníkům, v čem nás dobří psychopati mohou inspirovat.

TEST: Jste psychopat? A jak moc? 

Snaha vyhnout se ztrátě a snaha dosáhnout zisku

Jak je v knize popsáno, jedním z psychopatických rysů je zaměření na to, co člověku každá životní situace může přinést. Dá se říci, že v tomto smyslu existují dvě strategie, které bývají v nejrůznějších psychologických experimentech opakovaně zjišťovány: snaha vyhnout se ztrátě a snaha dosáhnout zisku. Touha neztratit je v nás podivně zakódovaná. Dutton a McNab popisují londýnské taxikáře, kteří se typicky snaží získat více klientů ve dny, kdy se jim nedaří. To ale není logické, protože jak se dá předpokládat, v takový den bude klientů tak jako tak méně. Taxikáři se však zaměřují na minimalizaci ztráty. V jednom typu výzkumu se zjišťuje vliv trestu a odměny na schopnost se učit. Buď se chyby trestají, nebo se správné odpovědi odměňují. Pomiňme nyní, že o trestu je všeobecně známo, že funguje hůře než odměna, takže někdy je prostě lepší odepřít odměnu, třeba tím, že manželka nehne ani brvou a ignoruje manželovu hloupou poznámku (o tom je zase kniha Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství).  Zaměřme se na psychopaty. Pokud šlo o „motivaci“ k tomu, že se vyhnou trestu elektrickým šokem, byli psychopati v chápání pomalejší než nepsychopati.  Ale pokud byl motivací třeba finanční zisk, najednou psychopati odhalili žádoucí pravidlo rychleji. Co se skrývá za tímto chováním?

Psychopat v mém mozku - co o sobě zjistil neurovědec Fallon?

Psychopati necítí vinu a neřeší druhé

Psychopati nepotřebují, aby je ostatní měli rádi, nepotřebují někam patřit, nepotřebují, aby je někdo ujišťoval o jejich ceně, a nemají s nikým slitování, tedy žádné slitování neočekávají ani sami pro sebe. Jinými slovy, „vina“ a „stud“ jsou pro ně neznámé pojmy. Tedy i snaha se těmto pocitům vyhnout je pro ně nesmyslná.  Právě tak si nikoho neidealizují a chování druhých lidí je jim ukradené, pokud mohou získat něco sami pro sebe.  V jiném výzkumu se zkoumaly nabídky peněz. První osoba nabízela druhé podíl z částky, kterou dostala od experimentátora. Druhý člověk buď peníze přijal, nebo celou transakci odmítl a pak nedostal nikdo nic. Pokud si první osoba chtěla nechat podstatně více peněz, než mínila dát svému protějšku, měl druhý člověk tendenci transakci odmítnout. Lidé prostě vnímali, že nabídka není fér – že si první osoba nezaslouží ponechat tolik peněz. S výjimkou psychopatů, kterým bylo chování první osoby úplně ukradené a kteří brali, co mohli. Psychopati prostě neřeší druhé.

Schopnost se ovládat

Jak se experimentálně zjistilo, dalším psychopatickým rysem je schopnost vypnout a zapnout podle potřeby emoce a empatii. Chirurg zpravidla nemůže s operovaným člověkem soucítit a nebojí se, že mu ublíží, ale naopak se s plným a chladným zaujetím soustředí na to, co dělá. Podobné reakce můžeme vysledovat u opilých lidí. I v riskantní situaci se jim často jako zázrakem nic nestane. Proč? Protože ve chvíli pádu se nevyděsí. Opilí lidé a psychopati jdou do akce s plným nasazením. Nemyslí na to, že by mohli neuspět, nedrtí je pochyby a strach. Psychopati jsou schopni riskovat, nehnout ani brvou a vsadit vše na jednu kartu.  S ledovým klidem se ovládají a jdou si za svým.

Co se naučila naše klientka

Vlaďce došlo, že celou kauzu nesmí pojmout jako osobní újmu. Tedy nesmí kolegyni závidět a šéfovi zjevně nebo tajně vyčítat jeho rozhodnutí. Ne. Tím by si jenom zadělala na konflikty, a navíc by se sama užírala.  Vlaďka přemýšlela, k čemu by jí situace mohla být dobrá a co by z ní mohla získat. Zjistila, že její nasazení, zodpovědnost a morálnost jsou až příliš vysoké. Tak vysoké, že jí to znepříjemňuje život. Je-li chování její kolegyně přijímáno, znamená to, že je pro firmu dostatečně dobré. Vlaďka si přestala vyčítat všechny nepracovní aktivity, které v pracovní době dělá. Přitom jí bylo jasné, že nic se nemá přehánět. Vytkla si důležité pracovní cíle, které se snažila vždycky dodržet, ale ty už nebyly tak náročné jako dřív. Když cíle dosáhla, věnovala se s klidem něčemu osobnímu, a tak se odměňovala za splněné úkoly. Přestala na sebe upozorňovat svou snahou zlepšovat procesy v celém oddělení a začala se zaměřovat sama na sebe. Víc se smála a byla laskavější – nyní to šlo snáze, protože ani od sebe, ani od druhých už neočekávala tolik.  Tak nějak si začala dělat to, co jí vyhovuje, aniž by přestala být pro firmu přínosná. Už si neubližovala.  Naučila se něco od dobrých psychopatů.


Ondřej Fafejta  Autor je psycholog a terapeut, redaktor odborné literatury v nakladatelství Portál, spoluzakladatel Institutu  pro vysokou citlivost, doktorand na Institutu sociálního zdraví při Univerzitě Palackého v Olomouci a vysoce citlivý muž.

Placená zóna

Ondřej Fafejta