Toxická pozitivita: co může být na pozitivním myšlení špatného?

„Musíš myslet pozitivně. Mohlo to být  i horší...“ Ruku na srdce, sem tam jsme to řekli, víckrát jsme to slyšeli a několikrát  nám to dokonce ublížilo. V posledních desetiletích se čím dál víc pozornosti věnuje zkoumání pozitivního myšlení a mnoho studií přináší potvrzení o jeho dobrém vlivu v různých oblastech duševního zdraví a osobní pohody. Ale vypadá to, jako by se médiím a sociálním sítím podařilo scvrknout pozitivní myšlení jen do jakési absence negativních myšlenek. Potkávám se s tím nejen na internetu, ale také při práci s klienty, kteří mnohdy na našich setkáních popisují pocity viny a frustrace právě kvůli tomu, že nedokáží to, co se jim děje, vnímat pozitivně. Odkud se vzal koncept „good vibes only“? A v čem může být nebezpečný? Pozitivní myšlení není jen prostor pro pozitivní obsahy. Je to komplexní strategie zahrnující mimo jiné schopnost člověka vyrovnávat se se stresem, zvládat náročné situace, posilovat svou sebeúčinnost či rozvíjet sociální podporu. Není to ale samospásný všelék zajišťující radost po celý život. Samozřejmě, že pozitivní pohled na svět není sám o sobě špatný, naopak. Jakmile však začneme věřit, že jediná cesta, jak se mít dobře, je záměrně ignorovat to špatné, dostáváme se v dlouhodobém měřítku do potíží. Opakovaně a násilně udržovaná pozitivita se totiž zprvu jeví jako ideální cesta ke zlepšení našeho prožívání. Dokud se máme hezky, prožíváme příjemnou kapitolu našeho života, může se zdát, že je všechno v pořádku. Zranění přichází tehdy, když nepříjemné emoce plynoucí z náročných životních situací odmítáme či potlačujeme. Pozitivní mantry a formulky si opakujeme čím dál tím častěji, až sami sebe zcela umrtvíme. Toxická pozitivita, jak můžeme tuto životní strategii nazývat, se tváří jako univerzální řešení na všechny životní výzvy. Je to koncept, který nám diktuje být šťastní za každou cenu.

Psychologie štěstí

Opravdu stačí všechno přetřít růžovou a svět je v pořádku? Byť je dnes tento koncept především na sociálních sítích hojně propagovaný, cesta ke štěstí vede zřejmě jinudy. Švýcarský teolog a pedagog prof. Anton A. Bucher hledá ve své obsáhlé publikaci odpovědi na otázky jako:
Co je štěstí? Co nás dělá šťastnými? K čemu štěstí vede? Dá se štěstí zvýšit? Jedna z nejobsažnějších odborných publikací na téma štěstí, které kdy byly vydány, se systematicky zabývá různými aspekty štěstí. Věnuje se různým pojetím štěstí, způsobům, jak štěstí měřit, faktorům štěstí (proměnným biologickým, genetickým, osobnostním, sociodemografickým – jako je pohlaví, věk, příjem či národnost –, v podobě aktivity a vztahů, v podobě náboženství a spirituality), efektům štěstí (např.
na zdraví, kognitivní schopnosti, morální jednání)
i strategiím zvyšování štěstí
(v běžném životě i v terapii a poradenství).

 Vyžaduje, abychom se bez ohledu na to, čemu právě čelíme, odpojili sami od sebe, vymazali všechny stopy emocí, které nejsou striktně pozitivní, nasadili úsměv a přijali iluzi, že je vše v pořádku. Tím nás však zároveň odrazuje od hledání podpory a pomoci, když už si sami nevíme rady. Právě proto mnohdy nevinně vyřčené fráze jako „štěstí je volba“ nebo „usmívej se, bude líp“, jejichž smyslem je nás povzbudit, mohou napáchat škodu tam, kde zrovna slunce nesvítí. V nejlepším případě nás to pouze zamrzí, mávneme nad situací rukou a dotyčnému se příště raději už nesvěříme. V tom nejhorším nás však zahltí pocity viny, hanby a samoty, že  zrovna my jsme to neustáli a situace nás dostala na kolena. Toxická pozitivita může budit dojem, že jsme vadní, když pocítíme stres, napětí či úzkost, což může přejít až do našeho vnitřního systému přesvědčení. Skrze něj si pak odvodíme, že jsme nedostateční nebo slabí, když nedokážeme nepříjemné emoce ze života nadobro vymazat. O to těžší se pak může zdát podívat se sami sobě do očí a přijmout skutečnost, že nám není dobře, že potřebujeme pomoc. Možná právě tím nevědomky posilujeme křehkost moderní západní společnosti. Ptáte se stejně jako já, co s tím? Jak tomu zabránit? Můžeme začít tak, že si připustíme nepříjemné emoce a uvědomíme si, že jsou běžnou a přirozenou součástí lidského bytí. Rozpoznat vlastní pocity a umět je pojmenovat raději než se jim šikovně vyhýbat. Povídat si s lidmi, kterým  důvěřujeme, o tom, co prožíváme, a sdílet s nimi i to nepříjemné. A v neposlední řadě vyhledat pomoc, když už cítíme, že toho je na nás moc, ať už u našich blízkých, nebo na terapii.  

Eliška Remešová