„Ilusionovati nadrealistický smysl reality“

Moderní umělci jsou choromyslní, nebo si z nás dělají blázny, domníval se Adolf Hitler a byl rozhodnutý s tím něco udělat. Když se dostal v roce 1933 k moci, byla díla moderních německých a světových umělců odstraňována z veřejných sbírek, degradována nálepkou „zvrhlé umění“ a jeho protagonisté perzekvováni. Pokud byste se domnívali, že byl Hitlerův extrémní názor v Evropě ojedinělý, mýlili byste se. Že nebyl cizí ani našemu, zdánlivě tolerantnímu, prostředí, o tom svědčí reakce české odborné lékařské veřejnosti na mezinárodní výstavu Poezie 1932, které se účastnili čeští, francouzští a němečtí surrealisté.

Uspořádal ji na počátku třicátých let minulého století Spolek výtvarných umělců Mánes v Praze. V Časopise lékařů českých na ni nejprve zareagoval Josef Pelnář. Ve svém článku srovnával dobovou uměleckou avantgardu s davovými psychózami následujícími po velkých dějinných katastrofách, především s náboženským poblouzněním: 


Má stejnou bizarnost v předmětech uctívání, stejnou naivnost ve víře v absurdnosti, má své vášnivé kněze, své vášnivé a bojovné proselyty, své extremisty, kteří vážně přesvědčují sebe a své okolí, že „na tom něco je“, má i své chytré příživníky, kteří se dovedou svézti s každou novinkou, a stejně působí nakažlivě na mladé lidi. 


Oním novodobým společenským traumatem, který měl podle něj stát v pozadí těchto procesů, byly hrůzy první světové války. Přestože byly Pelnářovy názory přitažené za vlasy, měl pravdu v tom, že některé charakteristické rysy surrealismu jako jeho zaujetí pro absurditu, bizarnost nebo programové obrazoborectví pramenily z válečné zkušenosti. 

Obdobně to viděl Antonín Janota, známý psychiatr a autor knihy o kresbách duševně nemocných, který na Pelnáře navázal článkem Výtvarné práce choromyslných a hypermoderní směry výtvarného umění. Podobnost mezi díly moderního umění a výtvory duševně nemocných nebyla taková, aby bylo podle Janoty možné moderní umění označit za projev choromyslných, přesto ji považoval za zarážející. 

Hypermodernismus, jak avantgardní umělecké tendence Janota posměšně označoval, považoval za psychopatologický projev současné společnosti. Hypermoderní směry podle jeho soudu deformovaly umělecké cítění a skrze něj celého člověka, působily zmatek estetického vnímání a přispívaly k eskalaci mentálního chaosu jednotlivce a celé národní komunity. Proto v zájmu obecného duševního zdraví psychiatr dospěl k závěru, že je žádoucí 


činiti přítrž dnešním hypermoderním směrům v umění – byť by to bylo označováno jako zpátečnictví, konservativismus, autoritářství či ještě hůře. 


Nezamrazí vás, když si uvědomíte fakt, že český lékař vyzýval ke krokům, které se tou dobou v Hitlerově Německu už realizovaly? Řekl bych, že ano. Dokážeme si dnes vůbec představit prvorepublikovou kulturu bez lyrického kubismu, poetismu, surrealismu a dalších tvůrčích hnutí? Myslím, že ne. Proti Janotovým tezím se tehdy postavil mimo jiné surrealismu nakloněný psychoanalytik Bohuslav Brouk. Postavil do protikladu kýč, jehož smyslem je „ilusionovati realitu“, a umění, jehož cílem je „vyzdvihnouti, ilusionovati nadrealistický smysl reality, její estetické klady“. Proti zdánlivě chvályhodným a vědecky podloženým úmyslům usilujícím z různých důvodů omezit svobodu tvůrčí práce bylo a je třeba se ustavičně bránit.



Milan Pech

Autor je historik umění. Přednáší na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.