Stres válečného konfliktu mění mozek

Na co přesně se váš výzkum zaměřuje?

Týká se neurobiologických projevů extrémního stresu u lidí, kteří přežili holokaust, a jejich potomků. V již publikované studii vidíme u přeživších sedmdesát až sedmdesát pět let po válce vyšší hladinu stresu i posttraumatického růstu, čili „co tě nezbije, to tě posílí“, a změny v mozkových strukturách souvisejících se stresem zobrazené magnetickou rezonancí. Rozdíly ve srovnání s kontrolní skupinou lidí stejného věku, kteří extrémní stres nezažili, jsou statisticky signifikantní. Většina přeživších byla v Terezíně a v koncentračních táborech, řada z nich zažila pochod smrti. Někteří se skrývali, na Slovensku často v bunkrech v horách, nebo se připojili k partyzánům. Přečkat holokaust a dožít se vysokého věku – nejstarším účastníkům studie bylo devadesát pět let – je proto věcí náhody, štěstí, ale zřejmě i síly osobnosti. 

Jakým způsobem se extrémní stres přenáší na další generace? Jakou roli v tomto předávání hraje epigenetika?

Přenos důsledků stresu na druhou i třetí generaci je evidentní. Součástí naší studie je také odběr DNA na epigenetickou studii, tu jsme však zatím nerealizovali. DNA je konzervovaná a v budoucnosti epigenetickou analýzu plánujeme provést. Zatím tedy nevíme, zda přenos stresu na druhou a třetí generaci potomků je epigenetický, nebo sociální.  

V odborné literatuře se již několik desetiletí píše o syndromu dětí osob přeživších holokaust. Můžete vysvětlit projevy tohoto syndromu a jak konkrétně souvisí s vaším výzkumem?

V naší studii vidíme jasný přenos stresu na druhou i třetí generaci. V porovnání s kontrolní skupinou jsou u nich významně častější projevy stresu a posttraumatické stresové poruchy. Proti kontrolní skupině vidíme také v magnetické rezonanci rozdíly ve funkčním propojení mozkových struktur. 

V letech 1938–1939 byl psycholog Bruno Bettelheim uvězněn v koncentračních táborech v Dachau a Buchenwald. Aby přežil a zachoval si lidskost, začal analyzovat chování vězňů a dozorců, které popisuje až s mrazivou věcností. LIDÉ NEJSOU MRAVENCI, aby se vždy ochotně podřídili systému.

Kolik respondentů se vašeho výzkumu prozatím zúčastnilo?

Celkem asi čtyři stovky, data jsme nakonec vyhodnotili u tří set sedmdesáti osmi osob – čtyřiceti čtyř přeživších holokaust čili první generace, osmdesáti šesti jejich dětí, tedy druhé generace, a osmdesáti osmi vnuků a vnuček – třetí generace. Dále jsme vyšetřili kontrolní skupiny stejně starých lidí z běžné české populace, kteří ohrožení života a života blízkých přímo nezažili. Soubor jsme začali shromažďovat v roce 2015, když jsme si uvědomili, že je to poslední možnost přeživší vyšetřit. Dnes už řada lidí, kteří se naší studie účastnili, nežije. Byla to poslední možnost podívat se na všechny tři generace zároveň.

Zkoumali jste také Romy, kteří holokaust přežili, a jejich potomky? 

Romy jsme nevyšetřili, přihlásila se nám jediná Romka, která holokaustem prošla. Možná to souvisí s faktem, že většina Romů, kteří žijí v Brně, sem přišla po válce ze Slovenska. Nacistický teror přežila v českých zemích asi jen desetina původních Romů, mnozí zemřeli v českých romských táborech v Letech a Hodoníně, ačkoli to nebyly tábory vyhlazovací. Podmínky tam byly kruté. Asi tři tisíce českých Romů, starších lidí, dětí, bylo zavražděno plynem v Osvětimi druhého srpna 1944. Celkový počet deportovaných Romů z Československa však byl mnohem nižší než počet Židů.

Jak jednotlivé generace přeživších prakticky zkoumáte? Co vše váš výzkum zahrnuje?

Studie se skládá z psychologických testů zaměřených na depresi a stres, dále využíváme zobrazení mozku magnetickou rezonancí a odběr DNA z krve na genetickou studii. Do souboru jsme zahrnuli pouze osoby, které neměly poruchu kognice, tedy neměly náběh na demenci, neměly vážné psychiatrické onemocnění ani změny mozkových struktur, jež by neodpovídaly věku.  

Můžete podle výsledků výzkumu porovnat první, druhou a třetí generaci přeživších? Co je odlišuje na základě funkční magnetické rezonance nebo zmíněných psychologických testů?

V první generaci přímých přeživších vidíme zúžení mozkové kůry v oblastech, které souvisejí se stresem. Tyto změny v dalších generacích nespatřujeme, ale vidíme proti kontrolním skupinám rozdíly v konektivitě. Jde o funkční propojení struktur souvisejících se stresem, které je u druhé i třetí generace snížené. 

Zaznamenali jste nějaké zásadní rozdíly mezi těmi, kdo prožili holokaust jako děti, a těmi, kdo byli teenageři nebo mladí dospělí?

Přeživší, které jsme vyšetřili, byli v té době dětmi, adolescenty nebo mladými dospělými. Je možné, že děti, které byly často skrývané u jiných rodin, si nebyly bezprostředního ohrožení života vědomy. Přesto jsme významné rozdíly nenašli. Musíme si však uvědomit obrovský stres po válce, když se přeživší dovídali o vyvraždění rodičů, sourozenců, dětí, přátel... Překvapivé byly výsledky, jež jsme zjistili u malé skupiny, která se narodila během války. Průměrný věk jejích členů v roce 1945 byl dva roky, nebyli si tedy jistě ohrožení života vědomi, avšak vývoj plodu byl výrazně ovlivněn stresem těhotných matek. V této skupině takzvaného prenatálního stresu vidíme větší nálož stresu a postižení některých mozkových struktur souvisejících se stresem (hipokampus, amygdala), jež nevidíme u přeživších, kteří se narodili před válkou. 

Zkoumáte také téma uchovávání a potlačování paměti ve vztahu k holokaustu? 

Poválečný přístup přeživších byl různý, poměrně často potlačovali vzpomínky nejenom na holokaust, ale i na rodinný život před válkou, který byl zničený nacistickým vražděním. Nebylo vzácné, že svým dětem nic o holokaustu neřekli, chtěli je uchránit před stresem anebo také před antisemitismem, který přetrvával i po válce a byl velmi zřetelný v padesátých letech, například u procesu se Slánským. Naše kolegyně, psycholožka, která se účastnila odběru dat pro tuto studii, věděla, že její matka byla v Osvětimi, ale myslela si, že z politických důvodů. O jejím židovském původu se dozvěděla až v dospělosti. Výzkumu se účastnila řada lidí, kteří se o svém původu dozvěděli až jako dospělí. Přesto se stres přenesl i na ty, kterým rodiče jejich původ a rodinnou tragédii zatajili. Chování přeživších bylo často úzkostné, projevovala se u nich až přehnaná péče o děti, obava z ohrožení… Zřejmě se to na děti přeneslo, i když důvod neobvyklého chování rodičů neznaly.

Jak bude možné výsledky vašeho výzkumu terapeuticky využít?

Mnoha přeživším, jejich dětem a vnukům pomáhá psychoterapie. V Praze se pravidelně schází spolek Rafael, kde se provádí psychoterapie skupinová. Zahajujeme teď studii zaměřenou na lidi, kteří přežili balkánské války devadesátých let, a na jejich děti. Chceme zjistit, zda změny, které vidíme u těch, kdo přežili holokaust, jsou specifické, anebo se dají zobecnit a nalezneme je také u přeživších balkánských konfliktů. Naším dlouhodobým cílem je definovat oběti válečného stresu, které budou potřebovat péči, zejména psychoterapii.

S Ivanem Rektorem hovořila Eva Janáčová

Prof. Ivan Rektor je neurolog, pracuje na neurologické klinice ve Fakultní nemocnici u sv. Anny a v Centru neurověd Středoevropského technologického institutu CEITEC v Brně.