Hra na schovávanou

„Možná jsem prostě jen vyhořel,“ uzavírá kamarád svou úpěnlivou snahu porozumět sám sobě. Poslední dva měsíce se odstřihl od světa, skončil v práci, s nikým moc nekomunikuje a nic nedělá, jen pravidelně chodí ven, medituje a chystá se udělat si trochu pořádek ve věcech. Především však čeká. Čeká, až se dostaví něco, o čem nemá tušení, co by to mohlo být.

„Dovedu si představit, že takové čekání může být zajímavé,“ říkám a představuji si osamělé postavy, které na pobřeží den za dnem vyhlížejí připlouvající loď z nesmírného oceánu, mnichy, jak v samotě měsíce meditují v odlehlých jeskyních, dokud nepřijde osvícení, a konečně i zahradníky, kteří zasévají, aby se po letech mohli těšit pohledem na první květy. Mezitím čekají, s nekonečnou trpělivostí a pokorou, která je odměněna tím, že jsou u zrodu něčeho nového.