Léčivé putování přírodou

Každá cesta začíná a končí chůzí. Chůze je esenciální lidská činnost. Je to jedna z prvních aktivit, které chce dítě zvládnout, a jedna z posledních věcí, kterých jsme ochotni se vzdát. Chůze nabývá mnoha podob – může být prostým způsobem přepravy z místa na místo, možností, jak zajímavě trávit volný čas, či náboženským aktem. A také nás propojuje s přírodou. Poutní stezky poskytují příležitost k nalezení sebe sama a ostatních, ať už je putování provázeno útrapami, nebo lehkostí a klidem. Středověký poutník se na cestu vydával především z náboženských důvodů. Pouť byla výrazem víry, prostředkem k očištění. Dnes máme pohnutky nejrůznější – zmíněnou očistu, poznání nebo třeba sportovní výkon.

Přečtěte si také: Hluboká práce - Žijeme v éře bezprecedentního množství informací. Stali jsme se závislými na digitálních zařízeních nejen kvůli práci, ale také kvůli sociální validaci. Proč se bojíme, že nám něco unikne?

Chůze je společenská praxe. Antropologicky vzato je to lidská neměnnost, univerzální fenomén, který však nabývá různých forem v různých kulturách, dobách a koutech světa. Tyto formy dále podléhají změnám. Chůzi musíme chápat nejen jako lidský druh pohybu nebo dopravy. Je to kulturní konstanta – až na výjimky může chodit každý člověk. Ale jak, kdy, proč, kam a kdo chodí, to se mění s časem a prostorem. Kromě toho je chůze performativní akt v tom smyslu, že spoluvytváří sociální rozlišení a sociální identitu. Chůze a její sociální možnosti představují prostorovou organizaci dané společnosti a jejích subjektů. Je to praxe jak fyzická, tak společenská.