Miluješ mě?

„Já vůbec nechápu, jak to všechno zvládáš, klobouk dolů!“Tuhle větu v různých obměnách slýchám od svého okolí docela často. A upřímně si myslím, že je to jedna z největších iluzí, jaké o mně moji blízcí mají. Zvládat či naopak nezvládat se stalo poměrně častým tématem zdvořilostních rozhovorů, small-talk, ale i hovorů mezi přáteli. Kde se vine ona tenká hranice mezi „ještě zvládáním“ a „už nezvládáním“? Kdo ji stanovuje? Co je v očích jednoho málo, může být pro jiného až až. A kdo to rozsoudí? Jako máma samoživitelka s dvěma dětmi mám opravdu častěji pocit, že nezvládám, pořád někde pár hodin chybí – tu na vyžehlení prádla, tam na umytí oken, na práci na zahradě, vytřídění dětských hraček, mohla bych vymýšlet dál, co všechno bych chtěla a myslím, že i měla zvládnout. A když ještě přitvrdím, nezvládla jsem život v manželství, rozpadl se mi vztah. Přitom bych zrovna tohle nějak zvládat chtěla – a co si budeme povídat, od duchovních se to tak trochu očekává. Jistě jsou to primárně předobrazy v nás samých, skrze které si nastavujeme míru toho, co chceme nebo co bychom měli zvládnout. K tomu se přidává mocná zbraň namířená často proti nám samým, a to jsou sociální sítě, jejich obsah, který sledujeme a díky němuž vidíme ostatním do kuchyní, ložnic, hlav… Vnímáme, co zvládají, či naopak nezvládají. V kouzelné knize Michaela Endeho Děvčátko Momo a ukradený čas je postava Beppa Koštěte. Zametá zdánlivě nekonečné ulice plné dlažebních kostek, což je spousta práce, o které by si člověk pomyslel, že ji určitě nezvládne. Beppo se zaměřuje vždy na to, co je v bezprostřední blízkosti, tady a teď. V určitém čase je určitá část práce hotová, a to je důvod k vděčnosti.