Takhle bych chtěl umírat

„Ten pes je strašně obrovskej,“ pomyslím si trochu bezradně, když se podívám na Manua. Manu leží na zahradě, chladí se na chodníčku. Působí nesmírně klidně a důstojně, trochu jako sfinga, s hlavou položenou na zemi a předními tlapkami složenými po obou stranách čumáku, zatímco jeho pohled je upřený do dálky.

Jdu si do lednice pro další pivo a pak jdu zase kopat. Jámu bude třeba rozšířit, jinak se tam nevejde. Prokopat se prvními dvaceti třiceti centimetry kořenů a zeminy jde docela dobře, pak ale následuje už jen kámen. Tak krumpáčem rozbíjím skalnaté podloží, práce postupuje pomalu, vrstva za vrstvou, každých pár centimetrů se počítá. Jako vrstva za vrstvou také vyvstávají nejrůznější vzpomínky na Manua za posledních pár let, kdy mi vstoupil do života. Veterinář má přijet za dvě hodiny.

Posledních pár měsíců se Manu potýkal s nádorem. V lednu, když už to ani na veterině nečekali, zázračně ožil. Možná i díky tomu, že se za něj modlila řada buddhistických mnichů a učitelů. Během svého života absolvoval Manu tolik učení a meditačních ústraní jako málokdo. Byla to vlastně známá osobnost.

Uprostřed dubna se nádor zase zvětšil a občas nabýval podoby hluboké hnisající rány. V uplynulých dnech už bylo těžké Manua vylákat na procházku nebo do něj dostat i jen trochu jídla. Zdálo se, že už cítí, že konec se blíží a že nemá cenu ho nějak oddalovat. Většinu času zůstával nehybně ležet v koutě. Navzdory obrovským bolestem zůstával tichý a klidný. A to i teď, když ho hladím za ušima, tak trochu se s ním loučím, než se zase vrátím ke krumpáči, dokud je ještě světlo. Veterinář má naštěstí zpoždění. 

Nakonec přijíždí až za tmy, v motorkářské kombinéze. Vnímavý, zároveň věcný. Po injekci proti bolesti následuje druhá, která zastaví srdce. Veterinář zkontroluje tep. Ticho. Loučí se a odjíždí. Dodnes jsem nevěděl, že je možné, aby přijel domů. Zůstáváme s Manuem sami. Tak takhle nějak to je. Život je a najednou není. Ve vteřině. Najednou se každá vteřina zdá opravdu jako zázrak a dar.

Pes dál leží ve své pozici, jako kdyby se nic nezměnilo. A nám je najednou jasné, že dnes večer ho nemůžeme pohřbít. Tělo je možná mrtvé, ale Manuova přítomnost je v předsíňce dál živá. Je to nade vši pochybnost – ten pes je tady. A nám je s ním dobře, takže zůstáváme sedět, meditujeme, zapalujeme svíčky a vonné tyčinky, přikrýváme ho dekou, aby mu nebyla zima…

Ráno je Manu dál v předsíňce hmatatelně přítomný, a tak u něj zase sedíme a meditujeme. Vlastně se divíme, jak nás vůbec mohlo napadnout, že bychom ho pohřbili hned. Umírání se tu pro nás najednou zcela jasně ukazuje jako daleko komplexnější proces, pro který má právě třeba buddhismus poměrně podrobné mapy v Tibetské knize mrtvých, která umírání chápe také jako vzácnou příležitost k probuzení.

Něco končí a něco ne a je dobré dát tomu čas. Celý den myslím na to, že tak je to správně. A že až budu umírat já nebo někdo z mých blízkých, chtěl bych, aby to bylo takhle. Mít čas, nikam nespěchat a vyprovodit vědomí, které se v okamžiku smrti odděluje od fyzického těla. Mít čas se s ním rozloučit. Naštěstí je dost chladno, tak nic nebrání tomu, aby Manuovo tělo v předsíňce zůstalo dál.

Během dne přijeli další přátelé. Manua jsme pohřbili až večer při západu slunce, kdy už začal trochu víc připomínat mrtvého psa. Do jámy se vešel. Pohřbili jsme ho spolu s květy a v zapadajícím slunci jsme hodinu recitovali mantry. Jeho umírání mě naplnilo hlubokou důvěrou ve smrt a myslím, že my všichni, kdo jsme u něj byli, budeme považovat za velké štěstí, dostane-li se nám jednou takového vyprovození jako Manuovi.