Cesta v krizi

Stanislav Grof, nestor československé psychiatrie a průkopník v bádání na rovinách transpersonální psychoterapie, v úvodu své velmi inspirativní knihy Dobrodružství sebeobjevování (Portál 2022), jež je dnes právem řazena ke klasickým dílům v oboru, cituje tři významné učitele: Ježíše, Lao-c’ a Sókrata. Ježíš podle Tomášova evangelia učil: „Poznáte-li sami sebe, pak budete poznáni a dozvíte se, že jste synové živého Boha. Jestliže však sami sebe nepoznáte, ocitnete se v chudobě a budete ubozí.“ Slova Lao-c’ se nesou v podobném duchu: „Znát druhé znamená být moudrý, být osvícený znamená znát sebe sama. Ovládnout druhé lze mocí, jen vnitřní silou lze ovládnout sebe.“ I Sókratés do třetice drnká na stejnou strunu: „Gnóthi seauton!“ (Poznej sám sebe!)

Sebepoznání je jistě jednou z nejtěžších cest, na jakou se člověk může vydat. Už jen proto, že máme-li být na té cestě poctiví, sotva kdy můžeme říct, že jsme s takovým poznáním hotovi. Je to cesta, na níž jsme vlastně celý život. A stejně jako je každý den jiný, jedinečný, i cesta a my na ní se měníme. Snad až na sklonku životní pouti, bude-li čas (a k tomu dostatečně jasná mysl) ohlédnout se zpět a bilancovat, si dokážu představit stav, ve kterém lze – s maximální možnou pokorou a s jistou definitivou, jaké je snad člověk ve svém omezeném nazírání schopen – vyslovit slova poznání: „Znám se.“

Na druhou stranu, ani tato nejistota ohledně toho, co a jak bude, by nás podle mě neměla odradit od opakovaného úsilí vydat se, vydávat se už teď a tady, znovu a znovu, na cestu, jež je nastíněna těmi třemi úvodními citáty. Nemyslím si, že by Ježíš i Lao-c’ či Sókratés (nebo kdokoli jiný, jehož či již zde teď necituji) směřovali svá slova výhradně lidem na smrtelném loži, těm, kteří snad už na své životní pouti došli jistého poznání. Naopak, vnímám ta ponouknutí jako slova na cestu v jakékoli situaci a pro kohokoli – teď a tady. Ve výrocích všech tří autorů se zrcadlí naléhavost pozvání: k pokoře, na pouť poznání. Takové průvodce si člověk zavolá třeba ve chvílích životní krize, zlomu, psychospirituální transformace. A to proto, abychom nemarnili čas a život, to co nám z něj zbývá, a pokusili se je skutečně v plnosti prožít. Abychom se dokázali zvednout i tehdy, nebo právě v těch chvílích, kdy nás život „srazil na kolena“, kdy procházíme nějakou krizí. 

To, co jsme si o sobě mysleli, o čem jsme si byli jisti, že víme, že máme, čím jsme, se totiž během chvíle může rozpadnout v prach. Naše nejzářivější vhledy, úžasné znalosti, veškerá naše životní práce a poctivé úsilí, poznání – to vše se může během okamžiku rozplynout, někdy bez jakéhokoli varování. A na nás je, abychom začali znovu. S nadějí, vírou, pokud možno i s láskou. Zní to krutě, je to kruté, a už vůbec to není spravedlivé. Je to další a další práce, k níž jsme voláni. V takové situaci se nelze s nikým srovnávat, nefunguje to a nepomáhá to. Jde o naši jedinečnou cestu, stezku každého z nás, na níž k mnohým „proč?“ nejsou žádná kompatibilní „protože“, neexistují smysluplné odpovědi. Prostě to tak je. Krize, život, život, krize. Mlha, paralýza, teď a tady. 

Ale někde pod tím je cesta ven. I takové chvíle patří do lidského bytí. Přichází k nám, co jsme nechtěli a co bychom si dobrovolně nevybrali. Vede nás to do neprobádané krajiny – zármutku, o kterém jsme neměli ani tušení, že v nás je. K zuření, spílání, strachu. K pocitům, kdy máme sto chutí to celé vzdát. K nejistotám, že se pohybujeme v bludném kruhu či že stojíme na místě. Paradoxně se ale vedle toho všeho, skrze to vše zároveň možná i celou tu dobu hojíme a uzdravujeme. Setkáváme se s ryzostí života. Navracíme se k podstatě. Není to vždy jednoduché ani klidné. Lásku, světlo, naději, víru, radost a pozitivitu, k nimž nás vedou duchovní učitelé a spirituální nauky, aby v tom všem jeden pohledal! Ale jdeme cestou skutečného života. Směřujeme k celistvosti, k poznání sebe samých.

Snažím se – ať už jde o mě, nebo když někoho doprovázím – vždycky si v takových momentech připomínat laskavá Boží slova: „Ty jsi můj milovaný/á … Tebe jsem si vyvolil.“ Lidová moudrost to přetavila v „koho Bůh miluje, toho s křížkem navštěvuje“. Dřív mě ta slova trochu děsila. Ale učím se je vnímat jinýma očima. Jako pozvání k hodnotné, byť nejednoduché cestě k sobě, cestě sebepoznání a transformace.