Zapomenuté tělo

Žijeme ve věku terapeutické specializace. Důraz je kladen na individuální přístup, kreativitu, improvizaci a inovaci. Existují terapie zaměřené na myšlení, na emoce. Máme terapie orientované psychoanalyticky, transakčně, systematicky, párově a rodinně. Všechny přístupy mají uspokojovat potřeby klientů, kteří touží po jasnosti či vyjádření pocitů. Gestalt terapii můžeme zařadit k humanistickým směrům, jedná se o přístup zaměřený na klienta, který klientovi pomáhá soustředit se na přítomnost a porozumět tomu, co se skutečně děje v jeho životě právě teď, spíše než aby se zaměřoval na minulé zkušenosti.

Jak gestalt funguje

Výraz „gestalt“ znamená tvar nebo také celek. Gestalt terapii vyvinul psychoterapeut Frederick Perls na principu vnímání člověka jako celku skládajícího se z těla, mysli a duše. Nejlépe člověku porozumíme, když se na něj podíváme očima současné chvíle, nikoli z hlediska minulosti. Minulost je třeba vnést do současnosti. Gestalt terapie zdůrazňuje, že aby došlo ke zmírnění nevyřešeného hněvu, bolesti, úzkosti, zášti a dalších pocitů ovlivňujících každodennost, je třeba tyto emoce v přítomnosti aktivně vyjádřit. Pokud se tak nestane, mohou se objevit psychické i fyzické příznaky. Perls věřil, že nejsme na tomto světě, abychom naplňovali očekávání ostatních, ani bychom si neměli myslet, že ostatní budou žít podle očekávání, která máme my. Budováním sebeuvědomění pomáhá gestalt terapie klientům k tomu, aby lépe porozuměli sami sobě a tomu, jak jejich rozhodnutí ovlivňují celou jejich bytost. Skrze sebepoznání klienti začínají chápat propojení emočního a fyzického já. Následně si rozvinou sebevědomí a otevřou si dveře k tomu, aby žili plnější život a efektivněji řešili problémy.

Body Process

Psychoterapie běžně definuje terapeutický proces jako práci s duševními událostmi a stavy (myšlenky, emoce, sny) a cestu k jejich nápravě. Ať už je cílem „snížení psychologického konfliktu“, „zlepšení sebeobrazu“ nebo „restrukturalizace kognice“, tradičně teorie a metody přikládaly tělesným jevům v kontextu psychoterapie malý význam. V podstatě se jedná o odraz extrémního důrazu na intelekt a rozum v naší společnosti a kultuře. 

Mnohdy se tak stává, že klientovo tělo, pohyby, celková tělesná zkušenost, která je pro terapii relevantní, zůstává neoslovena. Body Process, jejž americký psychoterapeut James Kepner v rámci gestalt tradice formuje, se pokouší posvítit do temnoty naší opomíjené tělesné přirozenosti. Pomáhá nám, abychom pochopili svůj život a sebe jako vtělené bytosti. Naše tělesná přirozenost zůstala v temnotě, neboť pocházíme z kultury, která lidskou zkušenost rozdělila na mysl a tělo. Oddělili jsme se od přírody, ztratili přístup k velké části své existence, člověk se stal pouhým mechanismem.  

Přesto z Freudova odkazu dobře víme, že když něco, co je pro nás zásadní, ignorujeme nebo potlačujeme, v žádném případě to nezmizí. Spíše to na nás ještě silněji zavolá z temnoty. Pak se nám nedaří nahlédnout danosti a naše celkové vyjadřování je pokrouceno vnitřním zoufalstvím. To, co je naší přirozenosti vlastní, lze ignorovat, potlačit nebo skrýt pod rouškou temnoty, ale nelze se toho zbavit. Spíš to zničí naše já.

Zdraví a nemoci jsou jemně a zásadně ovlivněny našimi postoji, napětím, dýcháním, pocity. Proto musíme ve znovuobjevování člověka jako vtělené bytosti pokračovat s krajní naléhavostí. 

Hlavní proud v psychoterapii v současné době zdůrazňuje mentálně a verbálně orientované přístupy, jako je kognitivní terapie, psychoanalýza objektových vztahů, strategické a problémově orientované krátké terapie a systémová terapie. Tělo zůstává opomíjené.

Síla prožitku

Silné stránky gestalt přístupu spočívají v zážitkové a procesní sféře. Pomocí zážitkové, tedy neinterpretační metodologie terapeut klienta „neškatulkuje“, nezařazuje ho do systému tělesné typologie, neboť takový systém nemusí mít pro klientovu skutečnou tělesnou zkušenost význam. Díky tomuto procesnímu přístupu zůstává terapeut otevřený klientovu způsobu bytí, novým možnostem, jedinečným řešením. Terapeut potřebuje vědět, jak pracovat a jak pomoci osvětlit klientovu tělesnou zkušenost, ale nemusí analyzovat charakter a předvídat klientovo chování, jako je tomu v interpretačních přístupech. To také znamená, že terapeut není vázán na včerejší interpretační systém, který již nemusí mít pro dnešní zkušenost význam.

V oblasti psychologických aspektů traumatu je velká část traumat a zneužívání fyzické povahy: bití, sexuální obtěžování, přítomnost útoků na druhé. Navíc mnoho z toho, co si z takového zneužívání „pamatujeme“, zejména toho, co se stalo v preverbální fázi, máme zaryté v tělesné paměti, často ve formě somatických příznaků, tělesných vjemů a pocitů, svalového napětí a pohybových návyků. Traumatu se nyní dostává zvýšené pozornosti, když už ne v rámci zážitku, tak alespoň z hlediska edukace, například prostřednictvím práce Gabora Matého.

Novější oblastí zkoumání je aplikace tělesného procesu na chronické nemoci. Právě se otevírají dveře do psychoneuroimunologie. Spolu s intervenčními metodami, jako je práce se zobrazováním, relaxační terapie, skupinová terapie pro chronicky nemocné pacienty a biofeedback, nabízejí zážitkové metody práce s tělesným procesem alternativní způsoby, jak se lidé se svou nemocí vypořádávají. Při práci s tělem v rámci gestalt terapie počítáme s integrací, inkluzivnější vizí lidského fungování než v rámci tradičnějších přístupů.

James Kepner pohlíží na pacienta jako na celistvou lidskou bytost v rámci teoretické perspektivy gestalt terapie a její skutečné praxe. Koneckonců gestalt terapie se svými kořeny v teorii pole Kurta Lewina a s jejím důrazem na celistvost a principy figury a pozadí, by měla být pro vybudování širokého integrovaného pohledu na celého člověka ideálně vybavena.

Vytváření procesu 

Není možné, aby se terapeut v gestalt terapii zabýval tělesným procesem, aniž by si vytvořil bohatý a vrstevnatý obraz svého vlastního života. Procesní tělesná práce může pocházet pouze od terapeuta, který tělesný proces provádí a zažívá. Podobně je tomu ve všech psychoterapeutických přístupech, proto existuje v rámci vzdělávacích výcviků oblast sebezkušenosti.

Carl Rogers již dávno zkonstruoval model procesního uvědomění, v němž jedním z ústředních pojmů byla kongruence – například mezi tím, co je vyjadřováno a co je prožíváno uvnitř. Soulad mezi konáním a bytím. Soulad mezi cítěním a myšlením. James Kepner se přibližuje k pocitu a vědomí pacienta, neobchází obrany, ale zahrnuje práci s tělem s vědomím pacientovy volby a se smyslem pro ni. 

Klient začíná vědomím sebe sama, včetně smyslové zkušenosti fyzického já. Pak se změní fyzická stránka a zároveň se změní vědomí: „Když nafouknu hrudník, cítím se velký a tvrdý.“ Klient má možnost nafouknout hrudník a zažít hrdost a sílu, nebo hrudník vyfouknout a zažít určitou zranitelnost nebo výčitky svědomí. Svalová a kosterní změna nastává a posturální postoj se mění se zvýšeným uvědoměním a smyslem pro vlastní volby, složitost a bohatství. Tyto změny jsou celistvé, zahrnují celý organismus a zdá se, že trvají mnoho let.

Pokyny terapeuta jako uklonit se, dýchat, stát nebo chodit by měly vycházet z klientova vlastního experimentování zaměřeného na uvědomění. Jako odborníci máme obrovský respekt ke klientově procesu od okamžiku k okamžiku a ke klientově bezúhonnosti jako lidské bytosti. Terapeut a klient jsou tým, který společně pracuje na zkoumání klientovy rozvíjející se zkušenosti a na experimentování s ní.

Jan Roubal při práci s tělem v rámci gestalt terapie rovněž uvádí přímou aplikaci procesového self v rámci teorie pole. Když vnímám sebe, jak mě situace utváří, mohu situaci přijmout a modifikovat. Klient například mělce dýchá, téměř nedýchá. V případě, že zaměřím pozornost na sebe, uvědomím si, že i já dýchám mělce. Třeba si říkám: „Měl bych přijít na způsob, jak s tímto člověkem pracovat.“ A tímto nárokem sám sebe svírám. Zaměřím se tedy na sebe a začnu dýchat volněji. To promění atmosféru, i když o tom nemluvíme. V rámci teorie pole se vždy vracím k sobě a dělám sám se sebou to, co bych přál klientovi. 

Někdy se soustředíme na obsah klientova sdělení a máme tendenci usilovat o změnu, místo abychom následovali a podporovali klientův proces. Občas se při konfrontaci s problematickou situací klienta můžeme cítit bezmocní a nejistí. Pak začneme hledat řešení a nevěnujeme dostatečnou pozornost „fyzickému poznání“ a procesu změny, který se přirozeně vyvíjí.

Adam Táborský

Autor je psycholog a psychoterapeut. Pracuje v Psychiatrické nemocnici Bohnice a v Psychosomatické klinice Tulsia. Založil projekt Terapie mezi stromy. 

https://www.terapiemezistromy.cz

Foto: Archiv Petra Kvíčaly