Vyprazdňování jako znamení doby

Začíná se v terapeutických místnostech silněji projevovat tendence zpomalovat a očišťovat vlastní vnitřní prostor? Pokud ano, co vlastně k přehlcení vede a co s ním můžeme dělat?

Nedávno jsem byl v kontaktu se třemi odborníky na oblast péče o duševní zdraví z různých končin: s Italem Giovannim Saloniou na konferenci Gestalt lásky, s Izraelcem Ronenem Bergerem na workshopu o tom, jak se vypořádat se ztrátou a traumatem skrze kreativitu a přírodu, a s Angličankou Janet Tolan na konferenci o současném přístupu zaměřeném na klienta, vycházejícím z díla amerického psychologa Carla Rogerse. Ta setkání byla na sobě nezávislá, ale všichni zmínění profesionálové se víceméně shodovali na tom, že právě teď čelíme významným změnám, na něž může být současná teorie krátká. Vyzývali k aktualizaci teoretických poznatků a k tvoření nových konceptů, které by reflektovaly „tekutost“ dneška.


Změna doby, změna utrpení

Když nahlédneme na jednotlivé terapeutické procesy s klienty z větší vzdálenosti, můžeme si všimnout posunu od většího zvědomování vlastního prožívání k většímu vyprazdňování. Při skupinové terapii, na níž se potkáváme jednou za týden, můžeme postřehnout určité přesycení. Projevuje se tím, jak se prodlužuje úvodní sdílecí kolečko. Lidé ze sebe potřebují dostat to, co zažili. Současná doba nás v zažívané osamělosti a individualizaci, která se může stávat sociálně či kulturně sdílenou, společnou, pobízí k přestimulování. Je toho zkrátka moc. Klienti mohou mít potřebu spíše se vyčistit, než že by se nořili do hloubek intenzivních prožitků. Tolik potřebná úleva se pak může stávat předpokladem pro další práci, kterou však mnozí mohou odmítnout a setrvat pouze u onoho odložení. Mohli bychom to vnímat jako trend, který k nám doputoval z USA, kde má podle stereotypní představy každý svého psychologa nebo psycholožku.


Pohyb a ustrnutí

Potřeby terapeutů a klientů se mohou lišit. Odkaz na kontakt s odborníky ze zahraničí vyzývá k pohybu. Výzva vychází z reflexe současného stavu, který lze v mnohém nahlížet jako podporu k vykročení z ustrnutí a cílenější či přesnější reakci na současný stav, současné potíže a poptávku klientů. 

Kdybychom při popisu obtíží lidí v naší společnosti použili jistá zobecnění, mohli bychom říct, že po druhé světové válce dominovala potřeba schovat se v davu. Následovala klientská potřeba růstu, individuace, touha být více vidět. To však s sebou neslo izolaci, což zase podnítilo touhu po propojení, zesílení dialogického pojetí člověka, jeho pocitu sounáležitosti. 

Nyní žijeme v době pomyslného „vtělesnění“ digitálních technologií, neutuchajícího internetového připojení, kdy přicházíme o prázdno, o nudu, o prosté „koukání do blba“. Pamětníci předinternetové či předsmartphonové doby si možná vybaví, jak trávili chvíle čekání na dopravní prostředky: ticho, prázdno, klid. Dnes jako by nám tyto možnosti unikaly mezi prsty. O to silněji se však dostavují reakce v podobě přesycení a ztráty smyslu.


Terapie jako trávení a kompostování

Zahlcení a fragmentace pocházející z neustálého síťování a konzumace emočně nabitého obsahu nás přivádějí k potřebě vyprazdňovat se. Touha stahovat se z kontaktu a zároveň nebýt izolovaní může představovat bilancování terapeutického procesu. V terapii tak můžeme vytvářet a ohraničovat pomyslnou chvilku „koukání do blba“, vychutnávat si to, co je, zastavovat se, asimilovat či integrovat, co jsme zažili. 

Pomáhá příroda, která ve své plodnosti může působit jako matka inspirace – příkladem jsou procesy trávení a kompostování. Cílem trávení je získání živin z potravy. Potrava se rozkládá na jednodušší látky, které jsou dostatečně malé, aby mohly být absorbovány v těle. V rámci kompostování pak vytváříme živý prostředek pro zlepšení půdy. Kompostováním rozkládáme přesycení. Zároveň je důležité si uvědomit, že do procesů kompostování nepatří všechno, co nás napadne. Málokoho by chtěl trávit či kompostovat rtuť nebo ocel. Podobnému uvědomění a respektování procesů a celků pak můžeme přivykat v terapii. V terapii rozkládáme, z větších částí děláme menší, z rozpadlých činíme ucelenější, třídíme. Tak jako můžeme mít v každé zahradě svou krabici kompostu, můžeme si dopřát i chvíli vlastního psychologického rozkladu, roztřídění, zpracování. 


Formy vyprazdňování

Tři v úvodu zmiňovaní odborníci se věnují vzdělávání. Shodně se obracejí k tvůrčí adaptaci. V současných tekutých časech se Ital Giovanni Salonia uchyluje k rodinné terapii, Izraelec Ronen Berger poukazuje na arteterapii tam, kde nemusejí stačit slova, a Angličanka Janet Tolan zdůrazňuje lidství, nikoli patologii, a snaží se osvobodit terapii od medicínského modelu. 

Formy vyprazdňování mohou nabývat mnoha podob. Ať už jde o vnitřní prostředí s různými terapeutickými pomůckami a experimentování v rámci terapie, nebo venkovní svět poskytující jinou barevnost a rozmanitost. Potřebujeme prožívat terapeutické účinky, jako je úleva, když o víkendu pobíháme po louce a necháváme za sebou nános pracovního týdne, nebo promazáváme e-mailovou schránku a aplikace v telefonu. Potřebujeme se nudit, stejně jako se potřebujeme vyprazdňovat.

Adam Táborský