Tělo v terapii zaměřené na člověka

Jakou roli v psychoterapii zaměřené na klienta hrají různé techniky? A jak je to s cíli? Psycholog a psychoterapeut ADAM TÁBORSKÝ přibližuje některé názory Carla Rogerse a zamýšlí se nad tím, jak v rámci léčebného procesu využít fyzický dotek.

Mísí se ve mně pocity rozhořčení, zmaru, bezradnosti a obav, když se pokouším někomu přiblížit směr své terapeutické práce. Napadá mě mnoho označení, k mé smůle ve mně však žádné z nich nerezonuje. „Vycházím z díla Carla Rogerse.“ „Zabývám se psychoterapií zaměřenou na člověka, terapií zaměřenou na klienta.“ „Pracuji v modalitě Person-Centered Approach (PCA).“ Ještě chvíli bych mohl pokračovat, než bych vyčerpal nápady a ztratil chuť. Raději toho nechám.

Skutečnost, že si lidé pod označením určitého psychoterapeutického směru nic moc nevybaví, je nepříjemná, ale nakonec už se s ní dokážu smířit. S podobným problémem se ostatně potýkají všechny směry. Vezměme si třeba zrovna biosyntézu, jíž se věnuje toto číslo časopisu, nebo gestalt terapii, bodyterapii, psychoanalýzu či psychoanalytickou psychoterapii, existenciální analýzu, kognitivně-behaviorální terapii, narativní terapii… Možná si „na první dobrou“ nic nepředstavíme. Možná budeme mít nějaké tušení, že jde o příběhy, o myšlení, o tvar nebo o tělo. Co tedy s tím, když se do cesty postaví „terapie zaměřená na člověka“? O člověku již něco víme, jsme přece lidé! Obsah takové terapie však zůstává neuchopitelný a označení kostrbaté. Je to zkrátka nefér! 


Techniky a cíle

V českém kontextu je nejznámější knihou od Carla Rogerse Způsob bytí. Rogers na konci svého života označil své dílo jako „přístup zaměřený na člověka“ (Person-Centered Approach). Mohli bychom tedy říct, že tato metoda nepracuje s technikami, cvičeními. Barbara Brodley, americká psycholožka a psychoterapeutka, se zamýšlela nad tím, jestli lze používat techniky a stále být na klienta zaměřený (client-centered). Dospěla k názoru, že ano: k technikám lze přistupovat různě a jsou všem terapeutickým směrům vlastní. Bez techniky by nebyla terapie, protože by neprobíhala komunikace s klientem a klient by následně nemohl vnímat terapeutické postoje.

Brodley však přidává další otázku: mohou být specifické techniky se specifickými cíli a efekty – například relaxace, focusing, meditace, psychodrama, technika prázdné židle či uzemnění – aplikovány v kontextu opravdové „na klienta zaměřené terapie“? Nyní je odpověď dvojí. Ano, pokud představují reakci na klientovy otázky a požadavky. Ne, pokud jsou výsledkem diagnostického nastavení terapeutovy mysli, která určuje, které cíle a techniky by měly být použity.

Cílem technik terapie zaměřené na klienta je pouze předkládání postojů terapeuta. Při troše zjednodušení lze tvrdit, že Rogersova teorie uvádí, že terapeutické postoje vytvářejí pro klienta vysoce příznivé interpersonální a intrapsychické prostředí. Toto klima podporuje schopnosti a kapacitu klienta pro sebeporozumění, řešení problémů, efektivnější fungování ve světě a mezilidských vztazích a realizaci vlastních nevyužitých možností. Účinky terapeutického procesu jsou pak výsledkem klientových přirozených schopností růstu a léčení. Terapeut necílí na důsledky toho, jak klient vnímá jeho postoje. Ve skutečnosti terapeut zaměřený na člověka nemá pro své klienty žádné jiné cíle než zajistit svou přítomnost a komunikovat tak, aby klient – jak již bylo uvedeno – byl schopen vnímat terapeutické postoje. Rogers jasně řekl, že pro klienta nemá žádný cíl. Cíl musí být uvnitř člověka samého, ve způsobu, kým je. I proto jsou Rogersovy nejznámější knihy Způsob bytí a Být sám sebou

Carl Rogers se také zmiňoval o tom, že terapie je nejúčinnější, když jsou terapeutovy cíle omezené na terapeutický proces, nikoli na výsledek. Terapeut se v dialogu vztahuje ke klientovi, aby porozuměl jeho referenčnímu rámci, jeho žité zkušenosti. 

Placená zóna

Adam Táborský