Těžké časy jsou součástí života a chvíle smutku, truchlení, zoufalství a beznaděje k němu patří. Ať už se jedná o traumatickou ztrátu, nemoc či karanténu, někdy nám život do cesty položí pořádný oříšek. Rozlousknout ho můžeme pomocí odolnosti a souladu.

Autenticita a dobrý život 

Autenticitu lze chápat jako proces vyvažování individuality a vztahovosti. Význam autenticity spočívá v procesu, v žití, kdy se stáváme více a více autentickými, kdy se stáváme autory našeho života (Rogers, 2015). Je to náročný proces stálé snahy o rovnováhu mezi realizací vlastních potřeb a naplnění potřeb vztahů s lidmi, s nimiž žijeme. Jako taková autenticita od každého vyžaduje, aby si každý sám sobě porozuměl, aby si byl vědom svých vnitřních emočních stavů a měl schopnost otevřeně vyjádřit tyto stavy jiným osobám. Autenticita je tedy schopnost dokázat žít „kongruentním“ způsobem, která směřuje k „dobrému životu“, tedy žít cílevědoměji a smysluplněji a hledat ještě větší autenticitu v každém okamžiku. 

I přesto, že jsou autenticita a kongruence / soulad mnohdy užívány a překládány zaměnitelně, jsou rozdílné. Když vás bude někdo něčím otravovat a po chvíli ho pošlete do háje, budete autentičtí. Ale kongruentní (v souladu) nikoliv. Autenticita je jedním z aspektů kongruentního stavu. Podobně jako je ruka součástí těla, ale není tělem celým. O souladu později. 

Jak říkal Carl Rogers (2014), dobrý život není něco, čeho dosáhneme. Je to způsob života. Dobrý život je proces, nikoli stav bytí. Je to směr, nikoli cíl. Tento proces nebude vždy přinášet pocity štěstí, spokojenosti a blaženosti a může dokonce někdy způsobit bolest a zármutek. S tímto vědomím je dobré chápat i dnešní dobu a žít v ní. 

Člověk je autentický, když si zachovává rovnováhu v procesu uvědomění si vlastních hodnot a potřeby, své individuality a jedinečnosti, zatímco zároveň žije společně s druhými, se světem a naplňuje potřeby a výzvy těchto vztahů solidárně a nezávisle (Joseph, 2018). Když žijeme neautenticky, tak žijeme s maskou, jak říkával Erving Goffman (1999) ve Všichni hrajeme divadlo. 

Dá se tedy říct, že dobrý lidský život vyžaduje, abychom naplnili svůj vrozený potenciál. Každý z nás má jedinečnou směs silných stránek, schopností, nadání. Jako rostlina, která dostává právě tu správnou dávku vody a slunečního svitu (podmínky), i my budeme vzkvétat, jsou-li naše základní potřeby zajištěny. Tím nechci říct, že pro každého z nás je zde předem určen plán, ale že pokud jsou naše základní potřeby naplněny, budeme mít volnost růst a rozvíjet se tak, abychom se stali tou nejlepší podobou sebe samých, jakou jen můžeme být.  

Dynamický okamžik souladu 

Přestože se Rogers zmiňuje, že je soulad „jako cesta, ta, která je ve vás“, bychom se tak mohli domnívat, že stejně jako život sám, tak i kongruence je dynamická, je to proces, který nemá konce. Proces, který má jako sinusoida vrcholy, kdy kongruentní jsme, a naším cílem je její pomyslné vrcholy vyrovnávat do přímky v rovině sedla – nejvyššího bodu. Být v souladu je však stav. Stav zde neznamená nehybnost. Jedná se o dynamický, trvající okamžik, který se nestará o minulost ani budoucnost, protože víme, že bychom pak nemohli vidět věci, tak jak jsou, ale jak bychom si přáli, aby byly nebo nebyly. Když jsme v souladu, tak jsme otevření a uvolnění. 

V souladu buď jsme, anebo nejsme. Jsme tedy buď opravdoví, integrovaní, úplní, nebo chcete-li ryzí. To neznamená, že bychom takoví byli vždy. Nejedná se tak o pomyslný piedestal, který se tyčí nad ostatní, ale o vrchol, ke kterému na své cestě směřujeme, od kterého se můžeme vzdálit, ale který zůstává přítomný.  

Kongruentní pro mě znamená být takový, jaký jsem, spíše než jednotlivé aspekty, pro mě kongruence ztělesňuje klienta objímající (jinak všeobjímající) lidskost. To však neznamená, že se nemůžeme naštvat… Znamená to, že s klientem nenakládáme jako s objektem, ale jako s člověkem. Odvažujeme se vstoupit do vztahu, porozumět přirozenosti, referenčnímu rámci. 

Placená zóna

Adam Táborský