Meditace zaměřená na řešení

„Někdy mám takový vztek, že mám pocit, že vybouchnu a rozletím se na tisíc kousků,“ říká mi (L. Z.) na terapii čtrnáctiletá dívka, které budu říkat Daria, a zatíná u toho pěsti. Vyjmenovává situace, kdy má své „záchvaty vzteku“, líčí, jak ji dráždí, když se o ni máma bojí nebo když ji táta uklidňuje. „Řvu na ně, ať mě nechají na pokoji, sprostě nadávám, ale oni to nechápou. Vím, že potřebuju být sama, a za půl hoďky je to dobrý.“ Občas se jí daří něco rozbít v pokojíku a ve vzteku se dokonce už i pořezala. Když vidím její zaťaté pěsti, uvědomuji si, že zlost přišla s ní i na terapeutické sezení. Nabízím jí, aby zkusila samu sebe chvíli zvědavě pozorovat – co se odehrává právě teď? Kde v těle cítí napětí a kde uvolnění? Jaké má pocity, myšlenky? Náš rozhovor se zpomaluje, Daria vypadá trochu zmateně, začíná vnímat to, co se v přítomném okamžiku děje. Pak zkoumáme, jak se vztek projevuje, jak se pozná, že přichází. Dariiny pěsti se postupně otevírají. Zvolna přecházíme k pocitu, který by si Daria přála více využívat – ke klidu. Podobně mapujeme, jak se klid projevuje, jak se dívčino tělo uvolňuje. Od pozorování přechází Daria k vědomému experimentování, zkoumá způsoby, jak by mohla klid rozvíjet. Začíná chápat fungování své vlastní mysli a těla. Rodí se malé cvičení, které může Daria zkoušet i doma…